Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svítání 57

7. 4. 2008

Vážení a milí čtenáři,

uplynula už pěkná řádka měsíců od doby, kdy vyšlo Svítání. Omlouváme se za tuto pauzu těm, kterým chybělo, a kteří jej postrádali. Částečně to bylo způsobeno i aktivitami na webových stránkách farnosti, které se stávají převažujícím zdrojem rychle dostupných informací. V úvodu jen krátká informace pro ty čtenáře, kteří nemají možnost přístupu na webové stránky farnosti, rád bych ve zkratce uvedl jejich historii. Webové stránky farnosti Lanškroun http://farnost.katolik.cz/lanskroun/ započal samostatně utvářet Ing. Rudolf Minář koncem roku 2005. Pustil se do nelehkého díla, kdy sám vytvořil základní osnovu stránek a postupně je obsahově naplňoval. Vždy mne dokázal citlivě přesvědčit, co by bylo potřeba vyfotit na farní stránky, jaké snímky ještě chybí a který detail je nutný. Bylo to období zajímavé a úzké spolupráce, za kterou jsem a budu vždy vděčný. Webové stránky začaly mít rozumnou návštěvnost a obsahově se rozrůstaly. V roce 2007, přesně před rokem, jejich obsah oživil další komunikační kanál – Návštěvní kniha. Byl to další moment, který přinesl zkoušku otevřenosti a důvěry, kdy mnohé věci mohly být sděleny v prostoru webu a do diskusí se mohl kdokoli zapojit. Přineslo to oživení, zvýšenou návštěvnost stránek a především možnost výměny informací a názorů. V červnu 2007 Ruda v časných ranních hodinách umírá. Webové stránky, kterým obětoval tolik času ze svého soukromí, dosáhly v den jeho pohřbu symbolického 10 000 návštěvníka.

Následně byla správa stránek předána Petru Macháčkovi, který z pověření otce Zbyška od října 2007 realizuje novou tvář stránek na adrese www.farnostla.cz . Byl vytvořen redakční systém, který umožňuje, aby na stránky své příspěvky mohlo vkládat více lidí. Současně funguje i Návštěvní kniha a v nedávné době se spustil také sloupek otce Zbyška s názvem: „Zbigniew o ničem nebo o něčem“. Název zdůvodnil takto: „Tento sloupek jsem pojmenoval "o ničem nebo o něčem". Z prostého důvodu - nevím o čem to moje psaní bude. A i když si možná budu myslet, že je to o něčem, pro někoho to může být o ničem. A i opačně. Má to ještě jednu výhodu. Ať už někdo na tento odkaz zabloudí, tak bez ohledu na to, jestli ode mne něco čeká nebo ne, musí odejít spokojený, protože to skutečně bude o ničem nebo o něčem.”

Farní stránky jsou elektronickým prostorem rychle dostupných informací a je zde možné dohledat mnoho věcí, jak archivních, tak aktuálních. Návštěvnost našich lanškrounských farních stránek je na velmi dobré úrovni a v celorepublikovém měřítku ji v současnosti dle žebříčku návštěvnosti www.navrcholu.cz předstihují pouze takové farnosti jako Zlín, Pardubice, Slavkov u Brna nebo některé pražské farnosti. Je zřetelně vidět, jak třeba existence Návštěvní knihy nebo i sloupku otce Zbyška tuto návštěvnost podnítí. To je ale naprosto v pořádku, protože to vypovídá o komunikaci, živém slovu, sdělnosti. Existuje totiž velmi mnoho farních stránek, které mohou být krásné, hezky vyvedené, působit příjemně, ale chybí-li tam živé slovo, osobitost, tak je to sterilní prostor, informační prostor bez pohybu a dynamiky, který není tak vyhledáván a ničím neláká. A tak zatímco některé farnosti mohou mít dvě, pět nebo deset návštěv denně, tak v posledních týdnech se našim lanškrounským farním stránkám daří dosahovat návštěvnosti 80/den i více. Pochopitelně, kvantita nemusí nutně vypovídat o kvalitě, ale je to určité kritérium, které je pro farnost dobrou výpovědí.

Zrovna když píšu tyto řádky, tak jsem si prokliknul na farní stránky a vidím, že otec Zbyšek vložil před chvílí informaci o úmrtí otce Smištíka. Protože ne každý má přístup na web, tak bych velmi rád uvedl celý text, který byl ve večerních hodinách 20. března vložen otcem Zbyškem na webové stránky: “Dnes 20. března 2008 na Zelený čtvrtek v den, kdy byla ustanovena svátost kněžství, k sobě náš Pán a Nejvyšší Velekněz povolal P. Bedřicha Smištíka OFM. P. Smištík se narodil v roce 1924 v Ostrožské Nové Vsi, věčné sliby složil v roce 1947 a kněžské svěcení přijal v roce 1949 v Praze. Lanškroun a okolí dobře znal, stejně jako místní farníci jeho. Poslední léta svého života byl duchovním správcem v Charitním domě sester Nejsvětější Svátosti v Albrechticích u Lanškrouna na Laudoně. Termín pohřbu bude upřesněn. "Otče Smištíku, děkujeme."

V této souvislosti bych rád uvedl otázku čtenářky a odpověď kardinála Vlka z jednoho internetového rozhovoru z října minulého roku: Proč i hluboce věřícího člověka (který věří ve vzkříšení a věčný život) bolí ztráta - smrt milovaného člověka. Proč cítí bolest a ne radost?

Lenko, Tvá otázka je velmi pěkná. Tak to cítí naprostá většina křesťanů, kteří věří ve zmrtvýchvstání a věčný život. To, že Tě bolí ztráta milovaného člověka, nemusí být známka malé víry, ale náš cit a naše víra jsou dvě věci. Vírou je Ti to jasné, ale my nemáme ještě se životem věčným „hmatatelnou„ zkušenost... Cit se nedá rozumovými argumenty ani vírou přesvědčit, aby ho to nebolelo...Cítí tu konkrétní, „materiální“ ztrátu... S tím si nedělej hlavu, i Kristus Pán sám zaplakal, když se dověděl zprávu o smrti Lazara, kterého měl rád...Ta bolest je krásným projevem naší lásky a pout, která nás k zemřelým vázala... Kdybys už byla „na druhé straně“, tak bys neměla vůbec žádnou bolest, ale jásala bys, protože bys zřetelně a konkrétně chápala, kam zemřelý přichází ...

Přejeme Vám drazí čtenáři, aby obsah tohoto čísla byl pro Vás povzbuzením, aby jste našli něco nového co Vás upoutá a aby velikonoční radost a naděje ze Vzkříšení překonala veškeré zármutky, která nás v životech potkávají. Odpusťte nám chyby v textu, protože jako už tradičně nebylo možné v dostatečném předstihu zajistit korektury. Přesněji řečeno - „mea culpa“. Za redakční tým vše dobré přeje M. Kuťák - miro

Symboly Velikonoc www.vira.cz

Velikonoční beránek

- k Velikonocům patří velikonoční beránek

- symbol beránka byl velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci, ovládané po tisíciletí pastevci
- v hebrejské tradici symbolizovaly ovce Izraelitu jako člena "Božího stáda", i židovský Bůh je označován za pastýře, který bere
své ovce do náručí

- v křesťanské církvi se beránek stal symbolem Božího Beránka, Krista a znázorňuje se s praporem vítězství

- spojení vidí křesťané také s původně židovskou tradicí svátků Paschy, kdy se beránek zbíjel, na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví

Symbol kříže

- symbol kříže nevznikl s křesťanstvím, je mnohem starší, znali ho už staří Egypťané, Číňané či Kréťané a jeho význam byl v různých kulturách i náboženstvích univerzální, byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí a chápán jako propojení božského (vertikální rameno) a lidského (horizontální rameno) světa, stal se symbolem věčnosti

- dnes je kříž nejdůležitějším symbolem křesťanství, protože Kristus, Boží Syn byl odsouzen ke smrti ukřižováním

- trest ukřižování patřil k trestům výjimečně krutým a ponižujícím, na kříži končili ti, kteří si zasloužili pohrdání

- kříž má řadu podob, ve tvaru písmena T, X (tzv. kříž sv. Ondřeje), + rovnoramenný kříž řecký, klasický křesťanský kříž s delší spodní částí označovaný jako latinský

Velikonoční oheň

- tak jako jarní slunce znamená vítězství nad zimou, procitnutí po dlouhém studeném čase, stejně takový je příchod Ježíše o Velikonocích
- svíce je důležitým symbolem ve všech kulturách, světlo je chápáno jako znamení života

- velikonoční svíce a slavnost světla na počátku liturgie Vzkříšení o Veliké noci má své kořeny v tradici prvotní církve, kdy se velikonoční noc rozzařovala světlem mnoha svící

- velikonoční svíce symbolizuje Zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí

- podle staré tradice se svíce zapaluje od posvěceného ohně na počátku liturgie konající se v noci z Bílé soboty na neděli, v níž vstal z mrtvých Kristus. Tato slavnost Vzkříšení se zahajuje vnesením zapálené svíce do úplně tmavého, zhasnutého kostela. Tak si křesťané připomínají, jakým zásadním obratem je Kristovo vzkříšení, noc, která se proměňuje v den. Zapalují si své svíce od tohoto paškálu, čímž naznačují, jak i oni byli Kristem ovlivněni, "zapáleni". Tím se celý kostel prozáří světlem.

- společenství věřících vítá svíci se zpěvem "Světlo Kristovo", "Chvála Tobě, Pane" a zpívá Exultet (píseň chvály z 1.století)

- tento význam je ještě podtržen tím , že se zapálená svíce ponořuje do vody, která se posvěcuje na křestní vodu a zapaluje se od ní také křestní svíce

- svíce je většinou ozdobena motivem kříže, na kterém jsou voskovými hřeby zdůrazněny Kristovy rány, nad křížem je první a poslední písmeno řecké abecedy - alfa a omega - značící, že Ježíš je začátek i konec; dále se užívá motivu stromu, beránka, slunečních paprsků nebo vody

- bílá barva svíce symbolizuje naději a nový život

- velikonoční svíce se v liturgii zapaluje jen během 50ti denního velikonočního období, tedy od Velikonoc do Letnic (Svatodušních svátků, svátků seslání Ducha sv.) a při křtech, aby se od naznačilo, že každý křest souvisí s velikonocemi – proto se od ní zapaluje křestní svíce. Zapaluje se také při pohřbech, člověk přešel branou smrti a křesťané se za něho modlí, aby také on "vstal" k novému životu - s Bohem

Velikonoční vajíčko

- je mnoho výkladů, proč je vajíčko spojováno s Velikonocemi

- protože vejce obsahuje zárodek života, bylo již odpradávna symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení, v předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému

- vejce nacházíme již před křesťanstvím při pohanských oslavách jara

- zvyk konzumovat vejce v době svátků souvisel pravděpodobně i s postem, který Velikonocům předcházel, a při kterém se vejce jíst nesměla, proto lidé netrpělivě čekali, až postní doba skončí

- ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr

- od nepaměti symbolizovalo vejce zárodečný chaos, ze kterého vznikl svět, ale také životní sílu, narození, nesmrtelnost, návrat jara a díky skořápce i pocit bezpečí

- vejce něco skrývá, je jako zamčený hrob, ve kterém je přesto ukryt život

- tady je zřetelné symbolické spojení se Zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi

Velikonoční zajíček

- své místo má zajíc v mnoha náboženstvích, mytologiích - v řecké, egyptské, čínské, kde symbolizuje štěstí, plynoucí čas, krátkost života, či je označován za atribut zmrtvýchvstání (podle lidového podání zajíc nespí - nemá totiž oční víčka, a tak se zdá, že i ve spaní obrací oči vzhůru)

- v Bibli je zajíc řazen mezi stvoření "maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce", symbolizuje chudé, skromné a pokorné, přesto se k němu křesťanství staví s jistým odstupem kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti

- v Byzanci byl zajíc ve zvířecí symbolice znakem Krista

- v dnešní rozšířené evropské tradici je označován za toho, kdo o Velikonocích přináší vajíčka, nejlépe čokoládová

- podle jednoho výkladu vzniklo spojení z toho důvodu, že zajíc na jaře hledá v blízkosti lidských obydlí potravu a jelikož je plachý a lidí se straní, je mu přisuzováno i tajné roznášení velikonočních vajec

- jiný názor na vznik spojení velikonočního zajíce s vajíčkem poukazuje na zvyk, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly - není potom divu, že časem vznikla představa, že vajíčka snáší nebo přináší zajíc

- bývalo také zvykem, aby kmotři zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, to znamenalo, hledání ukrytých vajíček v zahradě

Pomlázka a kraslice

Po odeznění vážných náboženských svátků se lidová tradice vrací k projevům veselí a proudícího života. Přichází velikonoční koleda - pomlázka, konaná hlavně na velikonoční pondělí. Obchůzka po domech, veršovaná přání, polévání vodou a hlavně šlehání zelenými spletenými pruty, které údajně přináší "pomlazení". Odtud název předmětu, dne, někde i celých Velikonoc.
Konání těchto věkovitých a vpravdě podivných zvyků se navzdory civilizačnímu proudu dvacátého století přirozeně zachovalo dodnes a to nejen v prostředí venkova, ale i ve velkých městech. Dodnes chlapci a muži dovedou uplést z osmi šestnácti i více prutů pletence velkých i malých rozměrů. Některé kusy představují skutečná pletařská dílka s ozdobně vytvarovanými rukojetěmi, různých kombinací barev prutů a zdobení. Podle zvyklosti jsou malé pomlázky určeny ke šlehání, objemné žily, korbáče a tatary nosili - a místy ještě nosí - chlapci při koledě s sebou jako symbol svého stavu a od vyšlehaných děvčat na ně dostávají stuhy. Tento zvyk se stále udržuje v řadě obcí hlavně na Slovácku. Za blahodárný akt vyšlehání se přirozeně musí platit - dárky a vejci. Vajíčko samo nese pochopitelnou symboliku rodícího se života, znak přicházejícího jara. Jako dárek musí být vajíčko plné a omalované. Tradiční a nejvýmluvnější je červená – krásná barva, barva života. Odtud též obecně užívaný název pro malované vejce - kraslice.

Slovanská tradice obecně zachovala pestrou škálu malování kraslic se vzory často vzájemně souvisejícími a srovnatelnými. Na českém území se tato práce rozvinula do specifické šíře. Na kraslicích rozeznáváme řadu zdobných technik, barevností a vzorů, které se liší krajově i dobou.

Nejvíce rozšířená a zřejmě i nejstarší je technika zdobení voskem, aplikovaná jako barevná batika. Klasické červené kraslice zdobené jednoduše vyrytým bílým vzorem se v čistém stylu zachovaly hlavně v jižní a západní oblasti Čech, například na Chodsku. Širší barevná škála s podobným vzorováním je obvyklá na tradičních kraslicích z jižních a jihovýchodních Čech, kde se výstižně nazývají straky. Nejsložitější vzory voskové techniky kombinované z řady barev s charakteristickou závěrečnou černou se vytvořily na Slovácku. Řada obcí - Vnorovy u Strážnice, Ostrožská Nová Ves, Uherský Ostroh, HIuk a další má své zavedené vzory, které znalci dovedou přesně rozeznávat. Výtvarná hodnota kraslice samozřejmě není jen v její složité kresbě a pracnosti provedení. Řada jich je malovaná s lehkostí a jednoduchým vyjadřovacím rejstříkem v přírodních hnědých a dokonce černavých barvách. Často zde najdeme velmi archaické ornamenty prosperitního a plodnostního významu - motivy slunce, lidských postav. Tyto staré vzory se zachovaly hlavně v horských oblastech Moravy - na Valašsku, Horňácku a právě jejich prostřednictvím lze vidět souvislosti a společné kořeny tohoto specifického vyjadřování s jinými slovanskými národy hlavně na východ od nás, počínaje některými oblastmi Slovenska, zajímavé paralely najdeme v těchto malbách též v Haliči, Bukovině i jinde.
Figurální vyjádření místy ztrácí lapidárnost schématu a rituálu. Na vajíčkách z českých krajů najdeme rovněž figury, ale více propracované, vtažené do skromného děje - lásky, přání. Mnohé z nich jsou vypracovány až filigránsky jemně. Pro tyto obrázky bylo třeba zvolit příhodnější, jemnější techniku vyškrabování. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem se tato jemná technika rozpracovala na české a moravské straně. Nejstarší česká vajíčka, pocházející ze sběrů před sto léty, většinou postrádají vytříbený ornament, za to na nich najdeme různé veršíky, dobová rámování snítkami konvalinek a různých realisticky pojatých kvítků se začleněním připomenutých postav světských i náboženských.

Na Moravě, kde měly ženy v rukou osvojený ornament - například z vyšívání - pojaly tuto techniku v tradičním ornamentálním řádu se stylizací růže, granátového jablka, lístků a úponků, jaké známe i z jiných výtvarných projevů lidové provenience. Vynikající kreslířská, přesněji rytecká dílka najdeme dodnes na Podluží s typickou barevností fialové, vínové, modré i černé - prostě temných barev, v nichž nejlépe vyniká bílá grafika.

Zdobných technik je obecně samozřejmě mnohem víc. Některé vzory se leptaly kyselinou, jindy se tvořily plasticky. Například reliéfně nanášeným voskem, ale i polepováním různými materiály - odstřižky slámy, travní dužiny, textilu; nalepovaly se barevné papírky, miniaturní obrázky, mašličky i jemně stáčené drátky. Ve sbírce Národního muzea je uloženo i několik unikátů ze západních Čech, kde je bílé vajíčko zdobeno okutím.

Kraslice jsou tak zajímavým a u nás obzvláště vytříbeným projevem lidového umění, že se již v počátku našeho století staly nejen krajovou chloubou, ale i objektem sběratelů a samozřejmě i artiklem trhu. Pro účel prodeje se původně plná vajíčka z praktických důvodů začala vyfukovat a v této formě je většina dnešních lidí chápe jako tradiční.

Malování kraslic se stalo i dnes oblíbenou činností řady lidí - především žen, nejen na Slovácku, ale prakticky na celém českém území. Původně ryze velikonoční práce se v řadě případů oddělila od tohoto času a stala se jakousi svéráznou tvůrčí kategorií. V malování kraslic se pořádají vážné soutěže a řada lidí se této činnosti věnuje se značným zaujetím prakticky po celý rok.

Nicméně v čase Velikonoc se umně i neuměle vajíčka malují téměř v každé rodině. Stačí si najít několik snítek prvních kytiček a lístků, přiložit je na skořápku, ovázat gázou a povařit v odvaru z cibulových slupek. Bez velké námahy tak dostaneme vajíčko, které vyhoví staré tradici i současnému vkusu.

Kapitola z publikace Jiřiny Langhammerové "Čas velikonoc".Vydalo Národní muzeum - národopisné oddělení HM, Praha 1993. - www.vira.cz -


VELIKONOČNÍ SVÁTKY

zdroj: křesťansko-demokratický server http://www.dacice.info

P. Josef Brychta

Narozen 1949 v Jabloňově u Velkého Meziříčí. Po maturitě na Střední průmyslové škole stavební v Havlíčkově Brodě studoval na Teologické fakultě v Olomouci. Na kněze vysvěcen v roce 1973 v Brně. Působil v Rosicích u Brna, Tuřanech, Jihlavě, Čučicích, Slavonicích, u sv. Jakuba v Brně. Nyní je farářem v Jemnici.

Letošní jaro bylo nedočkavé. Petrklíče o sobě dávaly vědět už koncem ledna a „kočičky“ k slavnosti Květné neděle bylo třeba připravit již v první třetině února. Kdo zaváhal, tomu první pučící ratolesti beznadějně odkvetly v ochmýřené kočičáky. Neděle po prvním jarním úplňku, podle které se určuje oslava Kristova vzkříšení, vyšla astronomům výjimečně brzo. Příroda si do svých variabilních cyklů mluvit nedá. Proto nám nezbývá než každý rok přesouvat data na jiné dny, tisknout nové kalendáře a znovu plánovat jinak pravidelně konané akce. Pohyblivé Velikonoční svátky tak vnášejí do stereotypu plynoucích týdnů výraznou pestrost. Vše bude jinak než loni a napřesrok. Umístit výjezdy a návštěvy, práci i odpočinek do nových časových hranic je výzva nejen pro hlavu rodiny, ale pro všechny její členy. Každá strana přitom hájí své zájmy jako naši politici své „koně“ při nedávných volbách. Není divu, že nejedna kalkulace nevyjde. Ale to už patří do rizik naší svobody a z ní plynoucího rozhodování. Naše naděje, plány i sny mají mnoho podob a také různé pořadí realizace. Křesťanská vize života podřizuje dílčí plány člověka komplexnímu projektu Architekta času a Vykupitele dějin. Skrytá Boží přítomnost se personifikovala v osobě Ježíše z Nazaretu. (Tak nazval i současný papež Benedikt XVI. svoji rozsáhlou publikaci o Kristově životě a jeho učení.)

Čím je pro nás postava tohoto židovského dítka z Betléma, tesaře z Nazaretu, učitele a uzdravovatele v Judsku a Galileji, odsouzeného na smrt v Jeruzalémě tak důležitá? Zjevením jeho skrytého božského života!

Vnitřní rozměr Ježíšova života je nadějí, jejímž nositelem je každý člověk. Jde o zásadní plán k dosažení plnosti života a realizace lidského štěstí. Bez poznání této vnitřní dispozice a cesty vedoucí k rozvíjení přirozených a nadpřirozených darů není možná uvědomělá spolupráce s jejich Původcem. Postní doba, která předchází oslavu Kristova vítězství nad hříchem a smrtí, upozorňuje na důležitou obnovu Božího programu v životě každého člověka jako jedince a zároveň všech lidí společně. Jde o trvalé probouzení - kříšení našeho duchovního bytí, našeho JÁ. Čím bohatší je naše nitro poznáním smyslu života a silou vůle k prosazování dobra odděleného od zla, tím větší je dosažené uspokojení, plnější radost a živější naděje. Tříbení myšlení, ovládnutí vůle a citů má však i svou přirozenou kvalitu. Půst proto nelze zaměňovat s dietou a sebezapření s cvičením vůle. Motivace jedněch i druhých je v tomto případě odlišná. Procitnutí člověka ze spánku smrti a jeho vzkříšení k novému životu není výsledkem autoobnovy, ale darem od Pána. Jenom Ježíš může přikázat: „Lazare, vyjdi z hrobu!“, “Mládenče, pravím ti, vstaň!“ a „Thalita cum!“. Bez trvalé Kristovy asistence si nelze poradit s hříšností člověka a vyrovnat se s utrpením a smrtí.

Křesťanské Velikonoce jsou oslavou Kristova vítězství v nás. Toto dílo obrácení se rodí skrze víru v působení Ducha Svatého. Kéž vděčné Aleluja zazní mocně v letošním roce 2008 v srdcích všech vysvobozených z otroctví zla hříchu, smutku a beznaděje.


Křesťanská mezinárodní solidarita

Křesťanská mezinárodní solidarita byla založena dne 15. dubna 1977 Hansjürgem Stückelbergerem jako mezikonfesní mezinárodní organizace. Zakladatelé této organizace si byli vědomi toho, že pronásledování křesťanů ještě vzroste. Kristova církev však přetrvá. V průběhu let vznikly národní organizace CSI v dalších zemích. V současnosti tvoří rodinu CSI národní organizace ve Švýcarsku, Spojených státech amerických, Francii, Itálii, Nizozemsku, Maďarsku, Německu, Jižní Koreji a České republice. V roce 1991 představitelé CSI, kteří dříve vydatně pomáhali pronásledovaným věřícím i v naší vlasti, zkoumali možnosti založení CSI v tehdejší ČSFR. Česká národní organizace CSI byla založena Františkem Adamíkem, jenž se i v době komunistické totality angažoval v katolické církvi, která byla ateistickým režimem pronásledována. Tajně rozmnožoval náboženskou literaturu.Za spolupráce Františka Adamíka a Františka Kopečného, současného výkonného ředitele CSI, byla založena Křesťanská mezinárodní solidarita také v naší zemi a již počátkem roku 1992 bylo vydáno nulté číslo zpravodaje Křesťané lidem v nouzi. Od roku 1992 působí CSI také v České republice.

Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI) P.O. Box 8 Přerov 750 11 Česká republika http://www.csi-cr.cz/

Být z mědi…

Před mnoha lety byl normální obrázek města ten, že nad koloritem města čněla kostelní věž, nejvyšší bod o který se mohlo oko člověka opřít. Během doby se začaly stavět výraznější budovy a těžiště umu mistrů architektů, stavebních inženýrů a tesařů se přenášelo do staveb jiných. Vyrostly vyšší budovy, následně budovy zděné a industriální, které se zvedly do výšky a díky kvalitní konstrukci se začaly posouvat více k oblakům. Mohutné tovární komíny výšku kostelů hravě pokořily a vytáhly se nad městem ve své monumentálnosti. Zvykli jsme si na to. Přijíždíme-li k Žamberku od Letohradu vítá nás komín s dnes již vybledlou, ale stále pěknou žirafou po celé délce komína, přijíždíme-li k Lanškrounu, tak návštěvníka zarazí ostrá vertikála průmyslu, která již neslouží svému účelu a pokud jedete do Vysokého Mýta ze SZ, tak nádherný výhled na město zakrývá výrazná budova, která hyzdí celé panorama. Svým způsobem je to dědictví minulosti, kdy kouř z komínů, svítící vysoké budovy s plnou zaměstnaností byly ukázkou tzv. prosperity systému, který zde byl.

Stále ale věže kostelů patří k nepřehlédnutelným bodům, na kterých se náš pohled zastaví. Čas je skutečně nechá rezivět nebo spíše zelenat a tmavnout, když se po měsících až letech měď pasivuje a potáhne zásaditým uhličitanem měďnatým tzv. měděnkou, která ji účinně chrání proti vzdušnému kyslíku i vlhkosti. Měď patřila k nejstarším kovům, které lidstvo odedávna znalo a využívalo. Bez mědi by současný elektrotechnický průmysl přišel o podstatný materiálový prvek. A elektrotechnika znamená především komunikaci, přenášení informací a zpráv, stejně jako věže kostelů z mědi přenášejí svým postavením v krajině, tak i svými zvony informaci zvukovou i vizuální. Slyšíme a vidíme … Vděčíme za to mědi, která ukrytá v drobných mikrospojích a nebo plášti věže kostela nebo v mohutném tělese zvonu nese poselství. Z čeho jsou vyrobeny zvony? Ze slitiny mědi a cínu a mají také srdce. Leckdy je zvon přirovnáván k člověku a mistři zvonaři dobře vědí, jakým obřadem je výroba zvonu a jak důležité je pečlivě a přesně postupovat, aby byl odlit kvalitní zvon.

Chtěl bych závěrem všem přát, aby byly dobrými zvony, aby byla přítomna měď, kov, který je starobylý a přitom stále aktuální a nepostradatelný. A hlavně, aby měď byla přítomna v lidech jako ve zvonech a jejich srdce, srdce zvonů, zněla čistě. Hlas zvonů může volat k poplachu nebo ke smíření, svolává v dobách ohrožení a nebo volá a shromažďuje k pokání a smíru. Měď je zprostředkovatelem komunikace a tedy i života. Je-li v lidském těle nedostatek mědi, tak dochází k chudokrevnosti, zpomalení duševního vývoje, trpí kvalita kostí, dojde ke ztrátě pigmentu a zhorší se metabolismus cukrů.

Naše zdraví má mnoho podob a jeden z podstatných prvků našeho zdraví je uvědomit si důležitost a podstatnost maličkostí, které nás obklopují. V dnešním článku jsem chtěl ukázat na nezbytnost některých momentů našeho života. Mít měď, znamená být zdravý, a tedy mít možnost komunikovat a žít. Každý člověk má svůj lesk, své místo, svůj život, své poslání, povolání, svou cestu. Je dobré mít v sobě lesk mědi, která může být ukryta i pod nevzhlednou měděnkou a mít zvuk dobře odlitého zvonu. Vždy se nám možná nedaří znít vyváženě, ale musí se tomu učit každý z nás. - miro -

NOC KŘÍŽE - Tomáš Halík

Přepis záznamu kázání Tomáše Halíka z CD (krác.) Tomáš Halík Vánoce a Velikonoce v úvahách Tomáše Halíka http://velikonoce.vira.cz 

Jan Zahradníček v jedné své básni napsal, že se všechny mocnosti zla v dějinách snaží udělat vše pro to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Řekněme si hned na počátku, že podstatou velikonoční víry křesťanů je přesvědčení, že Velkým pátkem dějiny nekončí – a nekončí jím ani příběh života našeho Pána. Svatý Jan, do jehož svědectví o Kristově utrpení jsme se právě ponořili, ukazuje smrt a vzkříšení jako jednu skutečnost, viděnou z dvojí perspektivy. Dnes se na oběť našeho Pána díváme z perspektivy tohoto světa. Zítra uvidíme, jak tuto událost čte Bůh. Dnes se zdá, že Ježíšova cesta skončila katastrofou. Zítra uvidíme, že Bůh otevírá na troskách lidských nadějí novou možnost, novou budoucnost – pro Ježíše, ale i pro nás a pro naši víru. I pro víru, která někdy musí projít peklem pochybností. Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl. Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny „mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického etablišmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Ale jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě svého Syna. Pak přichází soud Pilátův, rozhodující dějství odvěkého sporu mezi mocí a pravdou. Ježíš je přiveden jako ten, který se „vydával za krále". Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci. A když se mu Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát mu klade otázku: Co je pravda? Tato věta však není otázkou člověka, žíznícího po pravdě, můžeme z ní spíše vyčíst chladnou ironii a tolik známou aroganci moci: Kolik váží pravda, co záleží na pravdě? Ježíš mu na to nedal žádnou odpověď - a Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí. A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů – a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí. Vítané vyrušení z nudy: vášeň krutosti, vzrušující rozkoš působit utrpení. A tyto ruce povlečou Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma, davem lhostejných a tupě zevlujících – na místo za hradbami, místo zvané „lebka", hebrejsky pak Golgota. A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců. To jenom jemný Jan laskavě přikryl mlčením výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš. Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil! Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel. Možná mnozí znáte velikonoční song Svatopluka Karáska, v němž se zpívá, že když Ježíš zemřel na kříži, nešel hned k Otci nahoru, nejdříve šel dolů, zlomit pekel závoru. Možná i tento článek naší víry - sestoupil do pekel – bychom měli promeditovat v odpoledni Velkého pátku a v mlčení Bílé soboty . Představy pekla jsme se možná příliš rychle vzdali, vymetli jsme ji tiše spolu se všemi burleskními obrázky lidové čerchmanské fantasie a plody barokní posedlosti divadelními kulisami. Peklo však není nic z toho; peklo je nicota, nejzašší nicota odloučenosti od Boha. A z tohoto kalicha bolesti, bolesti z nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky. Reformátoři Luther a Kalvín učili, že Ježíš na kříži zakusil všechna muka zatracenosti. Byť katolická církev nepřevzala toto učení, nevím, že by ho někdy výslovně odmítla. Kříž není jen místo tělesného utrpení Kristova, je to místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství, totální opuštěnosti, která zaznívá z věty Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil! Nezakrývejme si hořkost těchto slov výkladem, že Ježíš „jen" citoval počáteční slova dvaadvacátého žalmu, který končí slovy důvěry a naděje v Hospodina. Copak to něco snímá z hrůzy těch slov? Ano, věřme s Janem, že Ježíš nezemřel v zoufalství, jak se snad domníval Kalvín, že jeho posledním dechem byl akt úplné odevzdanosti do Otcových rukou; ale nezastírejme si tím tíži temnoty, kterou před tím musel projít. O tom, že Ježíš musel projít temným údolím pocitu totální opuštěnosti od Boha a peklem radikální pochybnosti, jsem nehovořil z nějaké kazatelské záliby v dramatických okamžicích. Je to nesmírně důležitá zvěst pro všechny, kdo jsou anebo budou ponořeni do podobné zkušenosti. Mnohdy v procesu umírání – a to i těch nejzbožnějších lidí – se objeví tyto okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství. Svatá Terezie z Lisieux vyznala na smrtelném lůžku: „Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů". A Terezie přijala tuto zkušenost Božího mlčení jako svou „oběť za nevěřící", jako projev určité vnitřní duchovní solidarity s těmi, kteří v Boha nevěří. Ano i s těmi, kdo jsou ve své nevíře jsou od Boha odděleni tak, že sami ani necítí, jak je to studené a děsivé žít bez Boha, protože nikdy nepoznali jeho něhu a blízkost.

A zde jsme u jádra toho, co vám dnes, v odpoledne Velkého pátku, chci především říci. Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo strašnými pokusy mocností zla , „aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku." Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla, že došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají za pravdu tomu, co vyslovil myslitel, který zemřel těsně před prahem dvacátého století, Friedrich Nietzsche: Bůh zemřel. Nemám tu na mysli hloupý a povrchní, stádový ateismus těch, „jejichž bohem je břicho", jak říká apoštol, ani pyšný ateismus těch, kteří tvrdí, že „bůh nesmí být", protože by jim překážel v jejich vlastní hře na bohy. Myslím zde onen „zarmoucený ateismus" lidí, které tíha utrpení, osobního či toho kolem nás, naplňuje takovou bolestí a starostí, že jim nezbývá místo pro naději a víru.

Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat, bagatelizovat je, utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě Boha, prostě když si budeme počínat tak neblaze, jako nechvalní Jobovi přátelé. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty Bůh zemřel. Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh – v tomto smyslu je věta „Bůh zemřel" zcela ortodoxně křesťanská. Avšak dodejme i toto: onen pocit, ba více, duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná. Prošel jí náš Pán na kříži, a nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných chvílích jeho utrpení – a pokud ne, nevíme, zda na nás nečekají na prahu naší vlastní smrti.

Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí a tmy ho nepohltily.

Někdy si myslím, že nemáme právo mluvit o událostech onoho rána, k němuž směřuje slavení Velikonoc, pokud jsme nevzali dost vážně to, co znamená noc kříže. AMEN.

Informace z webových stránek: 

Pohřeb otce Smištíka bude ve čtvrtek 27. 3. 2008 v 10 hodin v kostele sv. Václava v Lanškrouně. Po mši svaté bude pohřben na lanškrounském hřbitově. Admin Michaela Wendligová – 21. 3. 2008 14:01

VELIKONOČNÍ PŘÁNÍ OD OTCE ZBYŠKA

"A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra" (1 Kor 15, 14)
Požehnané velikonoční svátky Vám přeje P. Zbigniew Czendlik
.
Redaktor P. Zbigniew Czendlik – 20. 3. 2008 16:26

Pořad bohoslužeb

23. 03. – 30. 03. 2008

Lanškroun, Luková, Rudoltice, Žichlínek

NEDĚLE

23. 03.

Slavnost

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

PÁNĚ

Sbírka na potřeby farnosti

9.30

sv. Václav

mše svatá

za farnost

zpívá chrámový sbor kostela sv. Václava

11.00

Rudoltice

mše svatá

slouží P. Pavel Dokládal z Koclířova

PONDĚLÍ

V OKTÁVU

VELIKONOČNÍM 24. 03.

9.30

sv. Václav

mše svatá

za + maminku Annu Hejlovou

ÚTERÝ

25. 03.

18.00

sv. Václav

mše svatá

za + manžela Rudolfa, maminku,

synovce Tomáše a za požehnání

pro živou rodinu

STŘEDA

26. 03.

8.00

sv. Marie Magdalena

mše svatá

za + za zemřelé členy rodiny Párentovy

a duše v očistci

ČTVRTEK

27. 03.

10.00

sv. Václav

pohřeb P. Bedřicha Smištíka OFM

po mši sv. bude pohřben na hřbitově v Lanškrouně

PÁTEK

28. 03.

18. 00

sv. Václav

mše svatá

za + Věru Bukáčkovou a duše v očistci

SOBOTA

29. 03.

17. 30

sv. Marie Magdalena

svátost smíření

18. 00

sv. Marie

Magdalena

mše svatá

za Karla Šperlicha a živou a zemřelou rodinu

NEDĚLE

30. 03.

2. neděle velikonoční

Neděle Božího milosrdenství

7. 30

Rudoltice

bohoslužba slova

8. 00

Žichlínek

mše svatá

9.30

sv. Václav

mše svatá

za + rodiče Václava a Marii Mannlovy

11.00

Horní Třešňovec

mše svatá

V sobotu 29. 03. budou v kostele sv. Václava křty dětí. Pozor v sobotu 29. 03. je změna času, v neděli vstaneme o hodinu dříve. V pondělí 31. 03. na svátek Zvěstování Páně bude mše svatá večer v 18. 00 hodin v kostele sv. Václava.

ŠPETKA HUMORU ZÁVĚREM:

Farář čte kázání. Zezadu se k němu přimotá kostelník a šeptá mu: "Otče, na chóru hrají poker."A kněz mu šeptem odpoví: "Díky, ale nejdřív musím dokončit to kázání."

Student (při náboženství): "Věřím pouze tomu, čemu rozumím." Profesor teologie: "Pak je ovšem pochopitelné, že nevěříte ničemu."

Jednou se ptali se papeže, proč v kněžském stavu nemohou být také ženy. Odpověděl: "Protože by tak zaniklo zpovědní tajemství."

"Všiml jsem si, že tvůj otec má opuchlé líce. To je od zubů?"
"Ne, od modlitby..."
"Ale nekecej..."
"Nekecám. Včera jsme se spolu celá rodina modlili Otčenáš a když jsme došli po "zbav nás zlého", otec se podíval na mámu a ona si toho všimla."

Loď se potápí. Kapitán přijde k cestujícím:
"Kdo z vás se umí modlit?"
"Já," hrdě se ozve jeden z cestujících.
"To je dobře, protože nám chybí jeden záchranný kruh."

Kalendář akcí 2008

Farnost Lanškroun, leden – srpen

1. 1.

Slavnost Matky Boží, Panny Marie (proběhlo)

19. 4.

Výroční den zvolení papeže Benedikta XVI.

5. 1.

Tříkrálová sbírka (proběhlo)

20. 4.

Sbírka: Potřeby farnosti

6. 1.

Slavnost Zjevení Páně - vystoupení Broni Halbrštátové s dětmi (proběhlo)

1. 5.

Slavnost Nanebevstoupení Páně (může být přesunut na neděli 4. května)

13. 1.

Hudební doprovod při mši sv.: klienti USP Anenská Studánka

8. 5.

Slavnostní koncert k restaurování varhan v kostele sv. Anny (čas bude ještě upřesněn)

20. 1.

Hudební doprovod při mši sv.: Vánoční kantáta pod vedením Broni Halbrštátové (proběhlo)

Květen, červen

V druhé polovině května a začátkem června budou v kostele sv. Anny probíhat absolventské koncerty ZUŠ J. Pravečka

2. 2.

Lidový ples Žichlínek (proběhlo)

11. 5.

Seslání Ducha Svatého

6. 2.

Popeleční středa (proběhlo)

12. 5.

Ekumenické setkání

11. 2. – 15. 2.

Program pro děti na jarní prázdniny a návštěva dětí z Polska (proběhlo)

17. 5.

Evangelizační koncert v Hradci Králové, den pěstounských rodin v Pardubicích

24. 2.

Sbírka: svatopetrský haléř

(proběhlo)

18. 5.

Slavnost Nejsvětější Trojice

Sbírka: Potřeby farnosti

26. 2.

Zasedání pastorační rady farnosti

21. 5.

Zibi cup

8. 3.

Po mši svaté beseda o pěší pouti do Santiaga de Compostela, farní klubovna

22. 5.

Slavnost Těla a Krve Páně

(může být přesunut na neděli 25. 5.)

9. – 15. 3.

Týden modliteb za mládež. Budeme se scházet ve farní klubovně, podrobnější info se dozvíte v aktuálním pořadu bohoslužeb.

24. 5.

Westernový den pro děti s handicapem, Western Vochtánka Potštejn

10. – 12. 3.

Postní duchovní obnova, povede P. Josef Hurt z Mostu, (program bude upřesněn, využijte příležitosti ke sv. smíření)

30. 5.

Slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova

Farní den – oslavíme den matek, den dětí a den rodin

15. 3.

Slavnost sv. Josefa, snoubence Panny Marie, sv. smíření, P. Černý, 15.00 – 18.00

V Hradci Králové je diecézní setkání mládeže

Červen

Ekumenické setkání mládeže v Lanškrouně, termín bude upřesněn

16. 3.

Květná neděle, Sbírka: Plošné pojištění 1,

sv. smíření, P. Černý, 8.00 – 10.30

1. 6.

Sbírka: Potřeby diecéze

20. 3.

Zelený čtvrtek: mše sv. na památku ustanovení eucharistie a svátosti kněžství,

18 hodin

15. 6.

1. svaté přijímání

21. 3.

Velký pátek, den přísného postu: obřady Velkého pátku od 15 hodin

17. 6.

Zasedání farní rady

22. 3.

Bílá sobota, adorace u Božího hrobu,

8.00 – 11.00, 15.00 – 20.30. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně začíná ve 20.30

22. 6.

Sbírka: Potřeby farnosti

23. 3.

Boží hod Velikonoční: 8.00 Luková,

9.30 sv. Václav, 11.00 Rudoltice, Sbírka: Potřeby farnosti

24. 6.

Slavnost Narození sv. Jana Křtitele

24. 3

Pondělí Velikonoční: 9.30 sv. Václav

29. 6.

Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů

Poutní mše svatá v Sázavě, 13 hodin

31. 3.

Slavnost Zvěstování Páně

5. 7.

Slavnost sv. Cyrila, mnicha a Metoděje, biskupa

12. – 13. 4.

Výstava svatebních šatů a květinových aranžmá

20. 7.

Sbírka: Potřeby farnosti

13. 4.

Sbírka: bohoslovci

15. 8.

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

15. 4.

Zasedání farní rady

17. 8.

Sbírka: Potřeby farnosti

Termíny křtů dětí beze mše svaté: 1.3; 29. 3.; 26. 4.; 10. 5.; 28. 6.; 2. 8.; jedná se o soboty v 11 hodin. Před zamýšleným křtem dítěte je třeba se zastavit na faře ohledně přípravy (nejméně měsíc, ale lépe ještě dříve). Jednou za dva měsíce zveme na mši svatou rodiče a děti, které slaví první výročí křtu. Program akcí bude postupně upřesňován a může být změněn.

Omlouváme se, ale z časových důvodů jsme nemohli zajistit korekturu tohoto čísla. Děkujeme za pochopení.

redakce: Ing. Miroslav Kuťák, Jana Kuťáková ( Polská 1073, LA ) Tel.: 602 828 751 miro.kutak@tiscali .cz

textové korektury: Mgr. Olga Skalická

Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f.