Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svítání 56

1. 7. 2007

Svítání č.56 ročník X.  – červenec 2007

 Vážení a milí čtenáři,

 termín vydání nového čísla Svítání se výrazněji protáhl a je patrné, že je to už spíše čtvrtletník než občasník. Trochu jsme zanedbali papírovou formu komunikace ve farnosti a budeme se to snažit napravit. V úvodu bych velmi rád vzpomněl na kamaráda Ing. Rudolfa Mináře, který nás 12. června opustil a ve kterém farnost mimo jiné ztratila i vynikajícího webmastera farních stránek, který se této práci neúnavně a nezištně věnoval. Pověřením otce Zbyška přebírá úlohu webmastera Petr Macháček a bude se snažit udělat jejich novou podobu a postupně vytvořit jakýsi redakční systém stránek o čemž informuje v Novinkách na http://farnost.katolik.cz/lanskroun/ .

Přejeme Vám všem příjemný odpočinek v průběhu prázdninových dnů a pěkné léto bez nehod.

 Prázdniny

Jsem šťastný, mám volno. Čas pro sebe, čas pro tebe. Očekávám mnoho - slunce, oblaka, vítr, vodu, dálky, přátele.
Otevři mi oči pro krásu svého světa, dej mi pozorný sluch pro hlas stvoření. Děkuji ti za ty dny volnosti. Dej, ať nasbírám sílu, abych byl laskavější. Setkám se s lidmi, blízkými i cizími, děkuji ti a prosím tě, abych jim dovedl naslouchat, abych se přiblížil jim i jejich světu, abych jim porozuměl, neboť mám čas. Dej mi slova a činy, které dávají radost. Na všech cestách ať je se mnou tvá láska. Dej, ať se vrátím domů bohatý zkušenostmi a novou silou.   (Pereira, Myšlenky a modlitby, s.73-82)

I odpočinek má svůj čas

Všechno má svůj čas. V každé chvíli je čas pro něco. A ne pro nic jiného. Pracovat v době modlitby je stejný nesmysl, jako kdyby v době, kdy má člověk obchodní jednání, zpíval ke chvále Boží. Každý všední den má svůj čas s Bohem i svůj čas pro práci i svůj čas pro odpočinek. Stejně tak i každý týden, měsíc a rok... Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas objímat i čas objímání zanechat. Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti. (srov. Kaz 3,1-11)

Pracuj kousek po kousku

"Můj synu, obdělej denně jenom tolik půdy, kolik pokryje tvé tělo když ležíš. Kousek po kousku tak budeš pokračovat kupředu a nebudeš malomyslný." Když to mladík slyšel, řídil se podle toho a v krátké době bylo pole vypleto a obděláno. Bratře, dělej to také tak. Pracuj pozvolna a nebudeš klesat na mysli. (Apo 1. 151)

Před sebou máme obraz mladíka, který malomyslní při pohledu na pole plné bodláků, které dostal za úkol vyplet a zúrodnit. Ani nemá sílu začít, připadá mu, že to nemá smysl a že to nikdy nemůže zvládnout. Podobně se i nám mnohdy daří při představě nějaké obtížné práce. Ochromuje nás, neumíme odhadnout potřebnou dobu k jejímu splnění a kolik jí vlastně je. Při pohledu na takové množství nás už dopředu opouštějí síly, nevíme jak začít a nejraději bychom od toho všeho utekli.

Syn dostává od otce dobrou radu, nemá hledět na to, jak je pole rozsáhlé, to by ho jen odradilo. Docela postačí, když každý den obdělá tolik půdy, jak je sám velký. Není to moc a lehce to zvládne. Když tak bude pokračovat každý den, bude pole zakrátko obděláno. Podobně postačí, jestliže ráno si vyprosíme od Boha požehnání pro tento den. Chci vykonat to, co se ode mě dnes požaduje. Když přijdu do kanceláře, začnu s jednou prací. Budu-li dělat postupně jedno po druhém, přeci jen do večera něco vykonám. Nechám-li se však odradit množstvím akt a dopisů ležících přede mnou na stole k vyřízení a budu nervózně přebíhat od jednoho k druhému, neudělám nic.

Jedno po druhém, krok za krokem, to je rada, podle které můžeme jednat všichni a přitom se neschvátit. Platí nejen pro práci v domácnosti, v kanceláři nebo v dílně, ale i pro práci na nás samých. Jestliže před svými chybami kapitulujeme a drtí nás představa, že se sebou stejně už nic nenaděláme, lámeme tak sami nad sebou hůl a opravdu se dál nedostaneme. Když však obděláme každý den malý kousek naší duše, zcela to postačí. Jednoho dne bude naše duše celá obdělaná. (Anselm Grün)

 

I. mediální den královehradecké diecéze

V sobotu 23. června 2007 se od 10 hodin konal tzv. I. mediální den královehradecké diecéze. Byli jsme na tento den pozvaní Informačním centrem Biskupství královehradeckého. Úvodní setkání začínalo mší svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Na této mši svaté se společně setkali jak účastníci III. diecézního setkání seniorů, tak účastníci I. mediálního dne diecéze. Už ode dveří kostela bylo zřejmé, že panuje silná převaha seniorů, kostel byl plně obsazen více než dvěma sty lidmi.

Na následném setkání v Novém Adalbertinu se mediálního dne účastnilo 23 zástupců z různých částí diecéze. Dopolední program měl v rukou redaktor Katolického týdeníku Jiří Macháně, který informoval o tvorbě časopisu, redaktorské práci a způsobu prezentace článků. V úvodu setkání byl přítomen asi půl hodiny biskup Dominik Duka, který naslouchal a také se v některých případech vyjadřoval k tématu. Po přestávce na oběd se navázalo na dopolední program a slova se ujal šéfredaktor IKD (Informací královehradecké diecéze) Bc. Pavel Kavalír. Hovořil o tvorbě časopisu, způsobu prezentace informací, korekturách a rozsahu článků ...

Informace ze stran obou redaktorů byly zajímavé a názorně sděleny, byl dán i prostor k dotazům. Zdůrazňovala se skutečnost, že důležité je v církvi komunikovat a z farností dávat podněty k periodikům, která působí na diecézní a nebo národní úrovni. Zdravý dialog a výměna informací byla shledána jako potřebnou a nutnou. Redaktor katolického týdeníku Jiří Macháně zmínil lanškrounskou farnost jako průkopníka v dialogu a velmi ocenil internetové diskuse, které na webu lanškrounské farnosti probíhaly. Nezávisle uvedl, že se jich také zúčastnil, sledoval a viděl to jako důležitý krok ke komunikaci ve farnosti.

Setkání se účastnili zástupci z následujících farností: Vamberk, Polná, Vysoké Mýto, Luže, Jilemnice, Skuteč, Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Týniště nad Orlicí, Kostelec nad Orlicí, Pouchov ...  Mediální den byl uzavřen po třetí hodině odpolední, kdy začalo také vydatně pršet a účastníci se vraceli do svých domovských farností. Přestože jsme očekávali, že toto setkání bude rozsáhlejší, početnější a bude větší prostor k diskusi a oboustrannému dialogu, tak lze konstatovat, že i toto komorní setkání bylo zajímavým prostorem k získání informací o tvorbě časopisů, redaktorské práci, o způsobu sdělování zpráv a všeobecné komunikaci.

Jana a Mirek Kuťákovi

Pryč je doba zřetelných erbů. Už nejspíš nenávratně

 Recenze – Vladimír Kučera – 9.6.2007 MF Dnes

Karel VI. ze Schwarzenbergu (1911-1986), otec současného českého ministra zahraničí, napsal v publikaci Heraldika, která byla poprvé vydána v roce 1941 a nyní vyšla znovu, i tato slova: „Znak je štítové znamení. (...) Toto znamení musí být trvalé, ono musí být svému majiteli - jednotlivci, rodu nebo právnické osobě - přiděleno definitivně.“
                Znak vyjadřuje přihlášení se ke svému jménu, k postavení, k tradici rodu, k sobě samému. Pomáhá rovněž těm, kteří pod stejný znak patří nebo mu z jakýchkoliv důvodů slouží či s ním sympatizují, ozvat se sobě navzájem, je-li to třeba. Je to orientace pro přítele i pro nepřítele. V boji mi pomáhá nalézt někoho, o nějž se chci opřít, nebo mu naopak pomoci, i oslovit protivníka, s nímž chci otevřeně zkřížit meče. Důstojně vymezující záležitostí je takový znak! Jaký rozdíl vůči těm, kteří se dneska - často bez opodstatněného a zdůvodnitelného problému, například když volají svůj názor do rozhlasového diskusního vysílání - strachují zveřejnit svůj erb nejvlastnější, totiž jméno a příjmení. Úcta k identifikačnímu znaku (a potažmo i ke znakům druhých lidí) odvíjí se historicky samozřejmě od „nositelů erbu“, od šlechticů; nicméně v občanských dobách by se tato ctnost měla stát i občanskou. Vždyť znaky od nepaměti nosí nejen osoby a rody, nýbrž také obce, kraje, řády, cechy. „Tyto znaky trvají, dokud trvá korporace, a užívají jich jménem korporace její povolaní představitelé,“ poznamenává v Heraldice Karel VI. ze Schwarzenbergu. Jsme si vůbec vědomi, že postavy, jež volíme, stávají se nositeli výsostných znaků našeho „místa a ukotvení“? Že reprezentují naši osobní i obecní pověst a hrdost? Že mizerný starosta przní náš erb? Schwarzenbergova Heraldika je přitažlivá i pro neznalce „znakoznalectví“. Je půvabně napsaná („Při korunách s perlami vězme, že čím blíže jsou u obruče, tím lépe. Sázeti je na dlouhé šťopky je hnusné.“), ale především vyvolává mnohé asociace. Při vnitřně až vypjatém šlechtictví jejího autora mně ta kniha dala paradoxně upomenout na vyhraněného plebejce Josefa Švejka, jenž pravil: „Já mám rád, když je někdo přímo vodněkud.“ Není v těchto Švejkových slovech přece jen alespoň náznak jakéhosi přihlášení se k čemusi podstatnému? Přinejmenším ke znaku místa?

                Žijeme v době, která vyzdvihuje individualismus a právo na jedinečnost, avšak zároveň je důrazně anonymní. Diskuse odehrávají se prostřednictvím neidentifikovatelného internetu. Podpisy na postojích v nich nejsou osobními znaky, nýbrž krycími jmény. Jak řečeno výše - čestný znak má být přidělen, ne osobně přivlastněn a v tajnosti ušmoulán, a je definitivní. Jak pochybnou hodnotu mají dle potřeby měnící se internetové anonymy, nejsou-li za nimi zřetelně čitelné osoby? Neřkuli jak pokleslá je cena jimi vyjádřených názorů? Jedinými erby, které jsou současní většinoví občané ochotni nosit, se staly cedulky značkových oblečení: na hrudi erb svého pána se sídlem v euroamerické zóně a výrobnou plnou lidského ponížení v Asii. Paradoxní je, že v čase unifikovaných dresů, anonymního internetu a mobilů sice ukrýváme skvěle svoji totožnost před veřejným společenstvím, ale jsme mnohem zranitelnější ve svém soukromí pro všelijaké (ať už státní či soukromé) fízly vlastnící identifikační zařízení. Čas bez veřejných erbů, doba tajných šmíráků. Období stoupající anonymity veřejných postojů a současně etapa stále odpornějšího a širšího narušování a propírání osobního ústraní.

                Autor knihy Heraldika, Karel VI., kníže ze Schwarzenbergu, byl iniciátorem a autorem Prohlášení věrnosti české šlechty v roce 1938. Jeho podpis byl i pod podobným manifestem „občanů s erbem“ v září 1939. A mnohokrát jindy, kdy bylo třeba dát svoje jméno jako záruku. Vždy pod rodovým erbem s heslem: Nil nisi rectum - Nic než právo. Schwarzenbergova Heraldika vychází v době, v níž už se dávno nemluví o tom, že nejen z bitev se mají lidé vracet se štítem, nebo na štítě. Vlastně je tahle knížka anachronismem. Nicméně její zevrubný a zaujatý popis vznešené a mužné starobylosti a úctyhodnosti veřejných znaků cosi připomene a čímsi podstatným potěší.

Zlevněnonabídka nakladatelství Vyšehrad !       (  290,- Kč na 149,- Kč )

Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí / Vývoj moderní katolické teologie

http://www.ivysehrad.cz/katalog.asp?nav=&id=575

Kniha současného holandského dominikánského teologa se zabývá významnými ohnisky, etapami a osobnostmi podílejícími se na vývoji katolické teologie posledních dvou staletí. V její první části nazvané Panoráma objasňuje autor dramatický průběh duchovních zápasů o novou tvář církve, vedených takovými osobnostmi, jako byli J. A. Möhler, kardinál J. H. Newman, M. Blondel, Y. Congar, R. Guardini, P. Teilhard de Chardin, E. Schillebeeckx, H. Küng, K. Rahner a další, a zhodnocuje jejich podíl na přípravách a vývoji Druhého vatikánského koncilu. V druhé části knihy nazvané Sondy se zamýšlí nad specifickými problémy katolické teologie, k nimž patří historický vývoj jako kontext teologického myšlení, povaha scholastiky a novoscholastiky, kořeny křesťanského dogmatismu či funkce dějinnosti v teologii. Pro úvahu nad perspektivami křesťanství jsou Schoofovy studie významným přínosem, a to zvláště v době našeho začleňování do rodiny evropských národů.

 

OKÉNKO DO MINULOSTI 

 ( rozhovor - srpen 2004, Svítání č.39)

 

Záleží skutečně na každém z nás  

 

Lanškrounská farnost má vynikající farníky, jáhna, pastorační asistentku a samozřejmě i pana faráře – shodli se s úsměvem všichni přítomní na faře při mé návštěvě ve slunečném, posledním školním dni tohoto roku. „Je to tu v permanentním pohybu, protože když voda stojí, tak zahnívá a zapáchá. Tam, kde je pohyb, je čerstvá voda a mohou tam žít i pstruzi.“ – dodává P. Zbigniew Czendlik, zdejší administrátor, svoji filosofickou úvahu, která je základem jeho přístupu k pastoraci. Pak mi ještě představí svoji kočku, která prý zaujímá ve zdejší hierarchii první místo, a nechává mne hovořit s pastorační asistentkou, Michaelou Wendligovou, která je služebně i věkově nejmladší členkou farního týmu. Troufnu si říci, že patří mezi ty „pstruhy“ farnosti, a tak se můžeme podívat na pastoraci v Lanškrouně jejíma očima.

 

Na faře pracujete od podzimu loňského roku a současně studujete Teologickou fakultu Jihočeské univerzity. Můžete tedy porovnávat, co Vás učí o pastoraci ve škole a jaká je praxe ve farnosti.

Škola do nás, co se týká pastorace, příliš té teorie nehustí. Na pastorálku jsme se museli naučit zpaměti první větu z Gaudium et Spes, dodneška ji umím: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ Myslím si, že v tomto duchu jsme vedeni, abychom dokázali zareagovat. Takže bych řekla, že je to o tom mít oči i uši otevřené, všímat si těch potřeb, číst znamení doby.


Jaké potřeby jste zatím ve farnosti objevila?

Myslím si, že velmi důležitou věcí, na které je potřeba v církvi pracovat, je komunikace. My jsme nedávno otevřeli takové farní pastorační centrum – místnost, kde se může farnost setkávat a popovídat si. To je velmi dobré. Máme tam i zázemí pro katechetky, kde se můžeme sejít, popovídat si o dětech… Pan farář dal takovou výzvu, abychom se pokusili vytvořit pastorační plán farnosti do budoucna.

 

Jaká je Vaše pracovní náplň? Máte nějak rozdělené úseky, za které nesete odpovědnost, nebo děláte, co je potřeba?

Když se někdo zeptá, jakou mám náplň práce nebo co tady vlastně dělám, tak nikdy nevím, čím mám začít. Práce je hodně různorodá, ale mně to nevadí, spíše mně vyhovuje takový všestranný rozvoj osobnosti. Co je pravidelné v  mé práci, tak to je učení náboženství a uklízení veřejných prostor a naší místnosti na faře. Nejvíce se angažuji v učení náboženství, dělali jsme Velikonoce ve školách, jak jste nás vyškolili (program Poselství křesťanských svátků – pozn. red.), je to práce i v kanceláři kolem dětského domova v Žichlínku, organizování Tříkrálové sbírky, když si někdo chce prohlédnout kostel, tak ho provést, je to opravdu hodně různorodé.

 

Zahrnuje Vaše práce pro děti jen výuku náboženství nebo se Vám osvědčily i další formy práce?

Občas organizujeme i výlety a máme tu také jednu specialitu, která asi není tak běžná. Zdejší babičky vzpomínaly, že když byly malé, tak chodily ráno na mši a pak na snídani k nějaké mamince nebo paní katechetce. Pan farář se toho chytl, že to zkusíme, protože tady je vždy ve čtvrtek ráno mše pro děti. Děti ale moc nechodily, tak jsme si řekli, že zkusíme tu snídani. A ejhle, děti začaly chodit. Je to tak 10 dětí, 30 koblih a 2 litry kakaa. To je opravdu dobrý nápad.

 

Jak budete vytvářet pastorační plán farnosti?

Zatím je opravdu ve fázi zrodu. Vstřebávám nějakou teorii o pastoračním plánování z internetu (www.pastorace.cz ), dělám si výpisky. Psala jsem i do školy panu doktorovi Křišťanovi, aby mi poradil, co by to mělo obsahovat, nabídl mi, že se mohu někdy zastavit k diskusi. Někde jsem vyčetla, že oblasti, kterými by se měl plán zabývat, by měly vyjít z  diskuse. Všichni bychom se mohli vyjádřit k tomu, co nám leží na srdci, co nám připadá důležité, z toho by snad něco mohlo vyjít.

 

Jak chcete získat spolupráci ostatních?

To je velmi těžká věc. My tady máme farní časopis Svítání, dělají to tu jedni manželé sami, na vlastní náklady, a je vidět, že ty články píší většinou stejní autoři.  Na poslední pastorační radě jsme mluvili o tom, že je ve farnosti například schönstattské hnutí, ale že příliš svoji činnost ve farnosti neprezentují. Já jsem potom jela do jedné vesnice s plakátky a zastavila se v rodině, která patří k tomuto hnutí, a paní mi povídá „Míšo, my jsme zrovna byli na jednom duchovním cvičení a my si to nechceme nechat pro sebe, nějak bychom to rádi ventilovali.“ Vidíte, jak je Duch svatý skvělý, opravdu jsme o tom mluvili a bylo to, jako by nás slyšeli. Hned jsme se domluvili, že se sejdeme a něco vymyslíme – článek, setkání, nástěnku…

Lidé nejsou zvyklí říkat svůj názor za sebe, někdy mají strach. Osobně si myslím, že je hodně důležitá ta komunikace. I laik nemusí vždycky s panem farářem souhlasit, může říci svůj názor. Jsme na jedné lodi, jsme jedno tělo Kristovo, jde o to najít cestu, aby si každý člověk uvědomil, že je pro církev důležitý, každý z nás dostal dary Ducha svatého pro budování Božího království. Jde o uvědomění si své zodpovědnosti za církev, že neleží jen na faráři, ale skutečně na každém z nás.

 

To je krásné přesvědčení a není v naší církvi u lidí samozřejmostí. Kdo Vám k tomu pomohl nebo co bylo impulsem k jeho získání?

Mně to přišlo tak od začátku jako samozřejmá věc. Možná to byla i taková touha po seberealizaci, to přesně nevím. Já jsem přišla do církve v roce 2000 a třeba k učení náboženství pro mne bylo impulsem to, že jsem si uvědomila, že jsem od církve dostala tolik darů úplně zadarmo a ještě jsem pro ni de facto toho moc neudělala. Sfouknout svíčky po mši a zapálit je přede mší se mi nezdálo dost.

 

Co je Vaší aktuální radostí a co starostí?

Já jsem celkem optimista, takže začnu tím, co mi dělá radost. Radost mě třeba přineslo to setkání s tou paní, že by chtěli své zážitky ventilovat, radost mi přináší práce s dětmi. Takovým hlubokým zážitkem je modlitba s dětmi, tam člověk opravdu vidí, co je pro ně důležité. Těch radostí je určitě spousta. Když se připravuje nějaká akce a příprava je náročná, třeba Tříkrálová sbírka, tak nakonec to vyvrcholení je velkou radostí. Nedávno se mi stalo, že na faře zazvonila holčička a povídá mi, že by se chtěla přihlásit do kostela. Měla jsem dojem, že s námi chodila na Tříkrálovou sbírku, to jsou potěšující okamžiky.

A ty starosti? To je určitě komunikace. Někdy vázne i z mé strany. Nechtěla bych nějak kritizovat, protože také dělám hodně chyb a nejsem v církvi moc dlouho, ale občas mám dojem, že někdy v církvi všechno dlouho trvá (i když jsou věci, které se nedají uspěchat např. to pastorační plánování).

                                                                                                                                                                               (- Marie Zimmermannová -)

 

Informace o diecézi ....

 

Diecézní patroni:         Sv. Kliment Římský, Sv. Jan Nepomucký, Sv. Vojtěch

 

Poutní místa :              Hora Matky Boží u Králík, Chlumek u Luže, Malé Svatoňovice

 

Duchovní střediska:   Eljon, Špindlerův Mlýn 33,  543 51    tel.: 499 523 852, 732 580 154  info@eljon.cz

 

                                         Českomoravská Fatima, Koclířov u Svitav 195  569 11   tel.: 461 543 164, 731 598 752 fatima@iol.cz

 

                                         Diecézní centrum života mládeže Vesmír, Jedlová 266  517 91 Deštné v Orl. horách 494 663 140

                                                                                                                        dczm.vesmir@tiscali.cz; www.zdislav.cz/vesmir

                                        

                                         Marianum  Horní promenáda 89, Janské Lázně 542 25 tel: 499 875 117, 605 883 035

                                                                                                                          marianum@marianum.cz;  www.marianum.cz

 

                                                                                                                       

Počet obyvatel v diecézi

1.26 mil.

Počet kostelů a kaplí

1088

Počet pokřtěných katolíků

cca 700 tisíc

V zaměstnaneckém poměru k Biskupství královehradeckému je

 207 kněží

   12 jáhnů

137 pastoračních asistentů

  12 administrativních pracovníků

Z toho se k ŘK církvi hlásí

cca 310 tisíc

Z toho pravidelně navštěvuje

nedělní bohoslužby

cca 43 tisíc

Počet vikariátů

 12

Mužské řeholní společnosti 

5 řeholních společností

z toho 6 komunit

           52 členů

Počet farností

406

Ženské řeholní společnosti

12 řeholních společností

 z toho 20 komunit

           270 členů

Počet kněží působících na území diecéze

213

z toho řeholních

 49

Počet jáhnů

 28

 

Mons.ThLic. Dominik Duka

24. sídelní biskup královehradecký

   *26.4.1943

kněžské svěcení      22. 6. 1970

Litoměřice

biskupské svěcení   26. 9. 1998

Mons. Josef Kajnek

pomocný (světící) biskup královehradecký

   *18.4.1949

kněžské svěcení      26. 6. 1976

Praha

biskupské svěcení  12. 12. 1992

Mons. ThLic. Karel Otčenášek

osobní arcibiskup, emeritní biskup

královehradecký

   *13.4.1920

kněžské svěcení       17. 3. 1945

Řím

biskupské svěcení    30. 4. 1950

 

                                                                                                       -  Informace převzaty z věstníku královehradecké diecéze -

 

 

Vzpomínka na KOCLÍŘOV - 2006

 

Českomoravská Fatima…… Koclířov…

 

Nikdy jsem tam nebyla a přiznám se, jela jsem tam se zvědavostí…. První květnový víkend …. Krásné počasí….Mše pod širým nebem…. Proslulý kněz z cizí země… Jaké to bude….?

První dojem: Na parkovišti je docela dost autobusů, další a velký kostel ve vesnici, vkusně opravená budova kláštera, stánek s docela hezkými sv.obrázky a medailonky, - začíná to docela dobře.

Za klášterem se prostírá do svahu krásný, velký sad s množstvím nakvetlých jabloní, - oproti tomu novodobá žlutě krytá kovová konstrukce stánku nad podiem působí trošku nezvykle v blízkosti klasické stavby kostelní věže…, ale marná sláva, je 21.století.

Při mši uvnitř v kostele je člověk tak nějak sám, když stojí před Bohem, i když je kolem dokola obklopen lidmi, aspoň já to tak cítím. Nebo aspoň, že před ním stojíme jen jako lidé, členové a zástupci lidského společenství. Nic člověka nerozptyluje, všechno kolem je důvěrně známé, i vyrytá kresba na kostelní lavici už neodvádí pozornost. Někdy i chvilková nuda se vloudí, neboť vše plyne podle zažitých neměnných rituálů….Kolem je ticho, i člověk sám se ztiší a pak každý nečekaný ostřejší zvuk působí až nemile, že sebou člověk málem trhne. Je to příležitost pro hluboké a osobní setkání s Bohem…. Jsem jenom já a Bůh…

 

Ale v Koclířově? V Koclířově je všechno úplně jinak….

 

Do svahu se opírá plnou silou slunce a pod nohama silně voní rozdrcené listy  mateřídoušky. Lidé na lavičkách soustředěně sledují a poslouchají dění na podiu. Ti, na které už nezbylo místo, postávají a posedávají opodál, někteří i na dece polehávají a sledují běh mraků na ostře modré obloze. Jiní pomalu přecházejí a hledají nejlepší místo pro výhled nebo pro objektiv svého fotoaparátu, někteří si i tiše něco sdělují. Člověk opakuje mariánské litanie a přitom může vnímat lesklé kamínky v čerstvě vyhrabané hnědé hlíně před myší dírou, a sledovat včely a motýly, slastně unavené ze sladké šťávy prvních květů.

Pozoruji před sebou pokroucené a mechem porostlé ohnuté větve starších jabloní, už dlouhá léta neprořezaných. Větve, které už potřebují být nahrazeny novými, mladými, jež se už dychtivě tlačí uprostřed přehoustlé koruny a napadá mě srovnání s během lidského  života. V létě tady bude pod stromy krásný stín…

Uvědomuji si hlasitý zpěv ptáků a sleduji jejich přelety ze stromu na strom, jejich hledání chleba vezdejšího i jejich hašteřivé souboje o partnerku, - aniž by mne to odvádělo od sledování mše. Za zády se opírá do lesa silný vítr, poryvy větru slyšitelně hučí v korunách smrků a na protějším kopci jezdí po nové silnici jedno auto za druhým. Z aut jsou ale vidět jen kabiny vysokých tiráků a jednotvárné sotva slyšitelné hučení aut je sem tam přerušeno vysokým, dálkou utlumeným hlasem silných motorek. Z vesnice sem občas zalétne i popěvek moderní melodie z radia a zvuk travní sekačky, jak lidé někde pracují na zahrádkách. Ale kupodivu tady nic nepůsobí rušivě, naopak, vše se slévá se současně zpívanými písněmi do jednoho proudu. Je to chorál dnešního přítomného života a světa, který jako by se přidával a stoupal k nebesům zároveň s pokračující mší. Vzpomínám na své milé, kteří tady nejsou a zahrnuji je do svých modliteb.

Celý rozlehlý svah je výborně ozvučen. Dole zní přímluvy a i ty jsou pro mě nezvyklé a nové. Je vidět, že P. Wella je cizinec a je zvyklý pronášet přímluvy v jiných komunitách, které mají úplně jiné problémy.  Přímluvy nám mohou znít nejprve trochu vzdáleně a cize, ale na druhé straně nás donutí si uvědomit, jak široká a různorodá je lidská komunita všude po celém světě. Že tady nejsme jen my s našimi někdy malými (nebo dokonce malichernými) bolístkami, ale že jinde lidé trpí daleko více a mnohdy zápasí jen o holé životy. A také, jak jsme si navzájem blízcí, jak je dnešní svět díky technice úzce propojen. I to, že je mše sloužena v angličtině a překládá se do češtiny, je zajímavým obohacením pro ty, kdo ovládají tento jazyk.

Sedám si do světle zelené jarní trávy, trochu mne tlačí nějaké větvičky a blízko u mých nohou se v díře objevuje krásná zelená ještěrka. Ani se nehnu, abych ji nevyplašila, nikdy jsem ji ještě neviděla tak zblízka, ale ona se vůbec nebojí a za chvíli se za ní objevuje druhá. Ta už je opatrnější, ale nakonec ani mé pohyby a zvuk fotoaparátu je nevyplaší. Je to nevšední zážitek.

Na protějším kopci je vidět na sluncem zalitých loukách přebíhající stíny velkých mraků, nebe se pomalu zatahuje, obloha černá a vše nasvědčuje blížící se bouři. Vítr neuvěřitelně sílí, cítím první dešťové kapky na tváři a přemýšlím jak moc zmokneme, protože do konce mše už není daleko, je právě před přijímáním.

Myslím na Sv.Františka z Asissi, na jeho chvalozpěv, a mám podobný pocit. Jak všechno stvořené volá a chválí Boha, - všechny smysly a všechny živly jsou tady zároveň přítomny a účastny sloužení slavné mše. Plazi, rostliny, stromy, ptáci, lidé, slunce, mraky, déšť, vítr, blesky, všudypřítomná technika, lidská práce, vše je zde přítomno a obsaženo, všichni jsme jedno, já jsem součástí toho všeho, Bůh je tady s námi a my všichni jsme součástí Boha…. výjimečně nádherný a silný pocit!

Mše je přerušena a bude dokončena v kostele. Trvá docela dlouho než se dav lidí pomalu přesune dovnitř. Kostel i dlouhé chodby kláštera jsou zcela zaplněny. Zůstávám raději venku, ale nakonec ani moc neprší, spadlo jen pár kapek. Lidé klečí i na prostranství před kostelem, už se tam prostě nevešli. Čekám, až bude volněji a poslouchám útržky hovorů několika mladých lidí. …. Ahoj… odkud jsi… aha, já jsem z…. byl jsi dopoledne ?…… ano, bylo to skvělé…máš moje číslo… mám… tak napiš…  sejdeme se příště… určitě…. tak nashle...

Chovám opuštěného přítulného kocourka a ohřívám si o něj ruce, protože se už ochladilo, a je mi moc dobře.

 

Poslední dojem:  Bylo to krásné…..

Mše pod širým nebem má úplně jiný rozměr….

Byl to neuvěřitelně krásný a silný zážitek a trvá ve mně dodnes….

 

PS: Jeďte se podívat do Koclířova!                                                                                                                        Alena Zlámalová

 

 

Co je vlastně katecheze?

 

Katecheze patří mezi základní formy služby Božímu slovu. Katechezí chce Církev pomáhat člověku na jeho cestě víry až ke zralosti. Tato pomoc se děje rozličnými způsoby – od klasického výkladu, vysvětlováním pravd víry, až po sdílení skutečností víry. Tolik oficiální definice.

 

Řečeno jednoduše – katecheze je doprovázení na cestě víry, laskavým trpělivým nevtíravým a jemným způsobem. Tím se katecheze ztotožňuje se základní pedagogickou zásadou, která říká, že nevychováš-li člověka s láskou, nevychováš ho vůbec. Aby člověk mohl přijmout pozvání ke službě katechety, je třeba dostatek znalostí, ale především zapálené srdce pro Krista a otevřenost k vanutí Ducha svatého. Jinak totiž jeho snaha vyzní naprázdno.

Není určitě pochyb, že první hlásání, nebo první seznámení s Bohem, by mělo být uskutečňováno v rodině.  Vzpomínám na příběh, který mi před lety vyprávěla jedna řeholní sestra. Ještě asi jako jedenáctiletá dívenka se uprostřed noci probudila s velikou žízní. Doběhla dolů do kuchyně, aby se napila, a uviděla svého otce – lékaře, uznávaného odborníka, jak klečí před křížem a modlí se. Tento důležitý moment určitě ovlivnil i rozhodnutí pro její povolání.

Ať už je první hlásání v rodině realizováno či nikoliv, měly by být pokřtěné děti katechizovány v hodinách náboženství. Prosím proto všechny rodiče, jejichž děti byly pokřtěny a začaly chodit do školy, aby splnili svůj slib, daný Bohu a Církvi, a své děti vychovávaly ve víře také tím, že je budou posílat do výuky náboženství.

Bohu díky, minuly doby, kdy nám paní katechetka v náboženství předčítala knihu Školák Kája Mařík. Dnes jsou odborníky vypracovány metodické postupy, které spolu s pracovními listy a vybranou katechetickou metodou (např. práce s obrazem, dramatické ztvárnění příběhu) tvoří jednotlivé katecheze. Tyto metodické postupy jsou schváleny biskupem a jsou pro katechety závazné.

Nejde ale jen o katechezi dětí a mládeže. Stále více je kladen důraz na katechezi dospělých. Těch, kteří cestu víry teprve hledají nebo kteří z cesty víry nějakým způsobem sešli, staří a nemocní, kteří chtějí obnovit přátelství s Bohem. Všem chceme být k dispozici a poskytnout doprovod tam, kde to bude zapotřebí.

Chci všechny ujistit, že nám katechetům nesmírně záleží na tom, aby z našich dětí vyrostli dobří lidé, pro které bude v životě Bůh na předním místě. Aby děti i dospělí dosáhli cíle cesty víry – života s Bohem.

 

Jana Švrčková, katechetka                                                     http://www.farnostzlin.cz/vice-z-farnosti/clanky/co-je-vlastne-katecheze

 

 

 

Adorace v moderní době ...

 rozhovor se sestrou Janou, členkou sekulárního institutu Schönstattských sester Mariiných

 

V dnešním světě se mnohdy snažíme hledat řešení, která jsou logická, účelná a hmatatelně přínosná. Neděláme nic zbytečného, nic časově náročného, nic co nepřináší okamžitý efekt a také nečteme dlouhé knihy, články nebo maily. Vítáme vše, co je naservírováno k rychlému použití, k rychlé konzumaci, k rychlému pochopení. Slyšíme na jednoduchá hesla, politické slogany, reklamy. Dopravujeme se co nejrychleji z místa na místo a málokdy nalezneme prostor, kde se můžeme zastavit. Prodejní politika hypermarketů, struktura časopisů, zábavná televizní show je na tomto sociálním konzumu přímo vystavěna. Lidé spěchají a mají strach, aby jim něco neuniklo a nebo aby je někdo v této tržně konzumní honičce nepředběhl. Vypadá to jako maratónský běh mezi narozením a smrtí. Dokáže křesťan přibrzdit v tomto tempu, dokáže žít naplno jako dítě Boží, dokáže svému Bohu naslouchat?

 

Využil jsem příležitosti a oslovil Janu Markovou (34 let), která je schönstattskou sestrou již desátým rokem a pátý rok působí v Schönstattu v Německu. Patří do sekulárního institutu Schönstattských sester Mariiných (ISSM). Čtvrtým rokem působí v kontemplativní větvi společnosti jako adorační sestra. Posláním této odnože institutu je modlitbou podporovat apoštolské působení ostatních sester a celého Schönstattského hnutí, což je podobný model jako v jiných řádech.

Určité rozpaky může budit název „sekulární institut“. V zásadě jde ale o moderní formu řádu, která se neuzavírá někde mimo lidskou společnost, ale která do ní vstupuje a působí. Smyslem sekulárních institutů, jak už vyplývá z názvu je užší spojení se světem, aby mohl být Bůh vnášen přímo do jeho středu a tak jej posvěcovat. Schönstattské sestry mohou působit v různých rovinách, některé působí v apoštolátě či na misiích, jiné pracují v nejrůznějších zaměstnáních, další působí samy a nebo v provinčních domech. Některé patří do větve sester věčné adorace a jiné mohou být dokonce i poustevnice. V schönstattské rodině lze nalézt stejně jako v jiných řádech různé osvědčené životní formy života s Bohem a všechny jsou rovnocennou cestou k Bohu a posvěcení.

 

Jedna z prvních otázek na sestru Janu (řádové jméno - Jana Maria)  zněla:

 

Jak ses dostala k schönstattskému hnutí a kudy vedla tvoje cesta až „do kláštera“?

V 80. letech se právě díky nedávno zesnulému Ing. Rudolfu Minářovi dostalo schönstattské hnutí do lanškrounské farnosti. Asi 10 let jsem patřila k schönstattské mládeži, svoji budoucnost jsem však viděla v řadách schönstattských rodin. Boží volání bylo pro mě rozhodně překvapením. Teď však můžu říct, že to byla moje životní výhra!

V únoru 1997 jsem tedy nastoupila do postulátu, což je půlroční zkušební doba, a v září jsem pak byla slavnostní obláčkou přijata do společnosti Mariiných sester. Po skončení dvouletého noviciátu jsem se přestěhovala do našeho domu v Praze na Smíchově a v r. 2001 do nově postaveného provinčního domu v Rokoli. Na podzim 2002 jsem odjela do Schönstattu do tzv. terciátu – na pětiměsíční duchovní školení a formaci, a pak se splnilo mé vroucí přání: Stala jsem se adorační sestrou.

 

Co si pod tím může čtenář představit?

Stejně jako členové jiných řádů a společností v církvi, které žijí kontemplativním způsobem života, snažíme se v tichu a v modlitbě přiblížit se Pánu Bohu a vyprošovat světu potřebné milosti. Stojíme takřka jménem ostatních lidí před Jeho tváří. Kromě denní mše sv. a modlitby breviáře máme ještě jednu zvláštnost: Každá z nás má denně jednu hodinu eucharistické adorace. Už přes 76 let je u nás nepřetržitě vystavena Nejsvětější svátost, před kterou se v každou denní a noční dobu modlí alespoň jedna sestra. Proto si říkáme sestry věčné adorace anebo prostě jen „adorační sestry“. Neustálý výstav Nejsvětější svátosti a tato nepřetržitá „modlitební stráž“ dodává našemu domu zvláštní atmosféru ticha a modlitby. Naše kaple je přístupná zvenčí a máme radost, že se k nám chodí lidé modlit, nejen breviář, ale využívají i možnosti v tichu prodlévat před svátostným Kristem. I množství proseb o modlitbu, které k nám denně docházejí, důvěra v přímluvnou sílu naší modlitby a vděčnost za ni nám potvrzují, že svět nás potřebuje a my mu máme co dát.

 

Vrátil bych se k obláčce. Co si pod tím můžeme představit?

Už po staletí se v církvi a jejích řádech traduje slavnostní přijímání nových členů. Když poprvé oblékají svůj nový šat (odtud slovo „obláčka“), který symbolizuje začátek nového života v Kristu, dostanou k tomu i nové jméno, které si u nás sestra zvolí sama. U ženských společností se zvláště předává závoj jako symbol života podle evangelní rady čistoty, pásek jako symbol poslušnosti a šaty jako symbol následování Krista v chudobě. My jako Mariiny sestry ho chceme následovat po příkladu a s pomocí Panny Marie.

 

To je velice zajímavá symbolika. Mohla bys nám přiblížit, co se myslí „evangelními radami“?

Člověk, který se vzdá manželství z lásky k Bohu, si volí evangelní rady za svůj životní program. Jsou to však „rady“, které dává Pán Ježíš v evangeliu nám všem. Každý z nás je povolán k následování Krista a k tomu, aby se stal svatým – na tom místě, na které nás Bůh postavil.

                Cílem křesťanské chudoby je nevázat se na materiální věci, aby byl člověk svobodný a otevřený pro Boha. Takováto chudoba je zároveň výrazem víry v Boží prozřetelnost. Naděje člověka má směřovat k hodnotám vyšším než jen světským, a proto se vzdává přebytečného bohatství.

                Pojem „čistoty“ rozhodně nelze omezovat pouze na tělesnou oblast nebo na dodržování nějakých zákazů a podobně. Dokonce jsem se setkala s názorem, že člověk, žijící v celibátě, je ochuzen o lásku. Myslím si, že v manželství hrozí stejné nebezpečí zevšednění či ochladnutí první lásky. Stejně jako manželé, i my musíme neustále usilovat o čistotu srdce, o prohloubení své víry a především živého vztahu k Bohu, kvůli kterému jsme se rozhodli se všeho vzdát.

                Poslušnost je kritickým tématem dnešní doby. Lidé touží po svobodě a mnozí si představují, že svobodný je ten, kdo si může dělat, co chce. Kdyby si však každý dělal, co chce, to bychom tu měli anarchii, a někteří by se jistě snažili hledat své štěstí na úkor druhých. A proto Bůh přišel na zem a ukázal nám osobně, v čem spočívá pravá svoboda: V bezvýhradném odevzdání se do Boží vůle, tedy v poslušnosti. Poslušnost není snadná, ale myslím si, že patří k nadčasovým hodnotám, bez nichž lidská společnost nemůže obstát.

 

Jak tě tak Jano poslouchám, tak vidím, že jsi velmi praktická a komunikativní žena a přesto patříš mezi kontemplativní větev hnutí. Očekával bych spíše někoho povahově odlišného... Je nepřehlédnutelným znamením doby, že v Církvi úcta k Nejsvětější svátosti nebo i význam samotné adorace upadá. Z dějinného hlediska je zřejmé, že adorace nemůže nikdy nahrazovat mši svatou a projevem eucharistické úcty není jen adorace – klanění se Kristu v Nejsvětější svátosti, ale pochopitelně účast na Kristově oběti a přijímání, čili svátostného spojení s Kristem ve společenství věřících. Řekni mi prosím v čem spatřuješ význam adorace a co Ti přináší a co může přinášet i věřícím do jejich životů ...?

Myslím si, že i eucharistická adorace je nadčasová hodnota a že ji právě dnešní svět naléhavě potřebuje. Naši Svatí otcové, jak zemřelý Jan Pavel II., tak i Benedikt XVI., opakovaně poukazují na její důležitost a doporučují ji všem věřícím a farnostem.

Jako mnohé v našem duchovním světě, i eucharistická úcta se vyvinula postupem času. Samozřejmě, Kristova oběť na kříži a její zpřítomnění v mešní oběti je na nejvyšším stupínku. Eucharistická adorace ji nemůže ani nechce nahradit. Pán Ježíš se rozhodl zůstat u nás ve svátostných způsobech ne proto, aby nás ode mše sv. odváděl, ale naopak proto, abychom měli více času a příležitostí učit se chápat toto úžasné tajemství a růst v lásce a v úctě k němu.

Zakladatel schönstattského hnutí, P. Josef Kentenich, nás učí velice praktickému chápání „adorace“: Můžeme ji vidět jako formu modlitby, tedy eucharistickou adoraci, kterou bychom mohli nazvat „adorací Boha oltářů“. Ta nás učí správnému životnímu postoji: „adoraci Boha srdcí“ (to znamená vidět Boha v srdci svých bližních, a podle toho se k nim chovat, jak se o to snažili prvotní křesťané) a „adoraci Boha života“, což je víra v praxi: Neoddělovat vztah k Bohu od praktického života, ale snažit se ve svém všedním dnu vnímat jeho výzvu k lásce, vyčíst jeho hlas a jeho přání z jednotlivých událostí, setkání, i z vnuknutí, která vnímáme v srdci, a s láskou na ně odpovídat.

Nechci tady rozvíjet žádné teorie. Připadá mně, že zvláště v našem uspěchaném a unaveném světě je každý svatostánek jakousi oázou v poušti, kde skutečně pramení živá voda – Kristus sám, který nás chce občerstvit, posílit, přitáhnout k sobě. Tak aspoň to vnímám já.

 

Děkuji za rozhovor .                                                                                                                                                                - MK -                                                                                                                                   

  

Zápis ze zasedání farní rady dne 12. 06. 2007

 

Přítomni: P. Czendlik, Šebrlová, Wendligová, Smolák, Novák, Tuháček, Kráčmarová, Skalický

Omluveni: Doleček, Minářová

Hosté: Marek, Latifová, Pavlas

 

1) Diskuse P. Czendlika s hosty o otázkách kolem kostela sv. Marie Magdaleny

 

2) Setkání po prázdninách: úterý 11. 9. 2007

3) Příprava a úklid: koncert Smetanovy Litomyšle 17. 6.

4) 23. 6. hravé odpoledne

5) 29. – 30. 6. sbírka šatstva: Český červený kříž využije průjezdu na děkanství

6) Návrh na uzavření diskusního fóra na farních stránkách s okamžitou platností vzhledem k obsahu některých diskusí: odhlasovala většina členů

 

pozn. vzhledem k nastalé situaci požádala M. Wendligová členy farní rady o odklad, protože diskusní fórum je v současné době jediný prostor na stránkách, kam je možné vzpomínku na Ing. Rudolfa Mináře umístit, protože nemáme přístupová hesla ke stránkám a neumíme je ani tvořit. Bylo dohodnuto, že v diskusním fóru mohou zůstat vzpomínky na práci Rudy Mináře a ostatní má být smazáno.

 

Zapsala: M. Kráčmarová

 

Vzhledem k tomu, že Návštěvní kniha na farních stránkách měla své místo, tak byla uchována v takovém stavu, v jakém byla za života Rudy. V její obnovené verzi totiž neobsahovala žádné radikalizující invektivy. V ranních hodinách v den pohřbu Ing. Rudolfa Mináře bylo dosaženo kulatého čísla 10 000 přístupů na farní stránky. V ten den ve 12:00 hod. také došlo mnou k zablokování diskusí požadovaných pastorační radou a odmazání všech příspěvků mimo vzpomínek ... Stále dostupné na http://farnost.katolik.cz/lanskroun/                                                       ( MK )

 

 

K Svítání je připojena malá letní příloha pro děti. Na konci prázdnin odměníme tři vylosované výherce, kteří doručí správné řešení všech tří úkolů na adresu redakce (osobně nebo mailem).

 

                       

Omlouváme se, ale z časových důvodů jsme nemohli zajistit korekturu tohoto čísla. Děkujeme za pochopení.

 

                         

redakce:  Ing. Miroslav Kuťák, Jana Kuťáková   ( Polská 1073, LA )  Tel.:  602 828 751 miro.kutak@tiscali .cz

textové korektury:  Mgr. Olga Skalická

 

Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2,   odst.2 a §3, odst.f.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář