Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svítání 55 (2.část)

27. 6. 2007

Chrámy jsou posvátné prostory, nikoliv sportovní haly 

Malá katolická etiketa      

Augustiniánské opatství svatého Tomáše na Starém Brně   http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek324.htm    

                                                                      Způsoby chování, ať už dobré nebo špatné, nejsou nikdy soukromou záležitostí, nýbrž vždy vyjadřují kulturní stav společnosti. To platí také pro „chování“ v kostele. Nutí to tedy k zamyšlení, když náboženské „způsoby“ ztrácejí svůj vliv a nerespektují je již ani věřící v posvátných prostorách. 

 Prof. Dr. August Heuser, ředitel dómského muzea v Mohuči, napsal malou katolickou etiketu, která může posloužit katechetům, rodičům a všem věřícím. 

Pravidla slušného chování dosloužila. Od generace ‘68 začala být pokládána za „represivní“ a ztratila svůj účinek. Od té doby je přípustné jíst polévku vidličkou a jít do divadla v cvičebním úboru. Žvýkat žvýkačku v divadle nebo ve třídě se stalo soukromou záležitostí stejně jako baseballová čepice ve škole. Dobré způsoby přestaly existovat. Ale dnes už mají dobré způsoby opět konjunkturu. V některých zemích uvažují o tom, že zavedou pravidla slušného chování jako školní předmět. I když k tomu třeba nedojde, jsou pedagogové toho názoru, že naučit se dobrým způsobům je pro budoucnost žáků stejně potřebné jako naučit se pravidlům pravopisu.

Krátké kalhoty a hluboké dekolty 

Také pro kostely platí odedávna pravidla chování. Při papežských nebo biskupských návštěvách a při styku s kněžími ve veřejných prostorách se ještě praktikují. Oslovování a gesta se liší od všedních oslovení a gest. Především v jižních částech Evropy je to ještě velmi zřejmé. Navštívíte-li kostel a především velkou katedrálu v jižní Evropě, máte ještě dobrý pocit posvátného prostoru, a při jejich návštěvě ví i občan ze severu, že nemůže dovnitř vstupovat v jakémkoliv oděvu. Krátké kalhoty, holá ramena, hluboké dekolty či čepice na hlavě zde nestrpí. Nejčastěji obdrží návštěvník plastikovou pláštěnku, která přikryje nahé části těla. Můžeme se nad touto přísností usmívat, ale pravdou zůstává, že každé místo má své specifické oblečení. To platí pro pláž, školu i divadlo. Školní vyučování předkládá nejen věcné souvislosti, ale jeho součástí je i výchova vhodného chování. K dovednosti číst patří také dovednost přečíst text na veřejnosti. K úvaze o etických a mravních obsazích patří i dovednost mravně se chovat. Tak patří i k výuce náboženství, že jeho obsahy mají své vyjadřovací formy, které musí znát a ovládat již školáci.

  Způsoby chování v chrámových prostorách 

Praktickou zkouškou takových znalostí je chování v chrámovém prostoru. Jelikož chrámové prostory podle katolického pojetí jsou prostory posvátné, platí v nich tradicí potvrzená pravidla chování, jejichž dodržování je smysluplné podobně jako dodržování společenských pravidel. Kostel, kde se učíme víře, není pouze místem, kde poznáváme obrazy a předměty zbožnosti a znamení víry, ale je také místem, kde se učíme, jak se v kostelním prostoru chovat. Jestliže doma či ve škole existují pravidla chování, která je třeba respektovat, jako např. stolování nebo chování ve třídě, pak určitá pravidla platí i pro posvátné prostory. Některá z nich si tedy můžeme vyjmenovat:

  1. Důstojnost prostoru: Chrámový prostor jako dům Boží má svou důstojnost. S touto důstojností je neslučitelné např. cumlání lízátek nebo žvýkání žvýkaček.

  2. Oděv: Důstojnost tohoto prostoru vyžaduje přiměřený oděv.

3. Klobouky a čepice: Tradice v našich společenských pravidlech předpokládá, že muži a chlapci v uzavřených prostorách a při zdravení nemají na hlavách klobouky a čepice. To je gesto zdvořilosti a úcty. Pro chování v chrámu platí: chlapci a muži sejmou před vstupem do kostela klobouky a čepice. Dívky a ženy pokrývky ponechávají na hlavě. To je pozůstatek tradice, že ženy své vlasy zahalují. Vlasy totiž platí za sexuální symboly. Proto v dřívějších dobách ženy ve věku na vdávání musely nosit na hlavě šátek. Ještě dnes říkáme, že žena „přišla pod čepec“. Tento obyčej se udržel i z praktických důvodů. Ženy tedy ponechávají své klobouky na hlavě. V jižních zemích si ženy, které přicházejí bez pokrývky hlavy, při vstupu do chrámu pokládají na hlavu alespoň šátek nebo lehký závoj.

  4. Znamení kříže: Znamení kříže, při kterém se vyslovuje „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“, je základní úkon katolické modlitby. Začínáme a končíme tak každou modlitbu. Vyjadřuje se tak znak kříže. Pro katolického křesťana je tento znak znamením požehnání pro celé tělo, které se pak oddává modlitbě.

  5. Pokropení svěcenou vodou: Při vstupu do kostela namočí katolický křesťan špičky prstů v kropence se svěcenou vodou a pak dělá znamení kříže. Připomíná si tím svůj křest, který mu umožnil vstup do církevního společenství. Toto gesto se opakuje při opouštění kostela. Tím si věřící opět připomíná svou úlohu, kterou má jako pokřtěný ve světě.

  6. Přiměřená chůze: Rychlá chůze a běhání je pro kostelní prostor nevhodné. Krok má být přiměřený tak, jak má být ukázněné všechno chování. Jsme na posvátném místě a to by mělo ovlivňovat všechen náš pohyb.

  7. Pokleknutí: Pokleknutím směrem ke svatostánku, který označuje věčné světlo, dává katolický křesťan najevo, že chápe chrám jako dům Boží, resp. jako zvláštní místo skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní, a že tuto víru vyznává. Pokleknutí je v mnoha kulturách znamením podřízenosti a uznáním svrchovanosti toho, před kým poklekáme.

8. Klečení: S pokleknutím souvisí také klečení. Klečení je znamením úcty, pokory a podřízenosti. Protože modlitba se má konat ve vší pokoře, je klečení nejpůvodnějším a nejpřiměřenějším držením těla při modlitbě. Zvláště při mši svaté počínaje proměňováním je klečení projevem klanění a úcty k Ježíši Kristu, který sestoupil na oltář, aby se za nás obětoval a daroval se nám. (Pokleká se už po Sanctus.)

  9. Mlčení: Mlčení je projevem úcty a pozornosti. Proto v kostele vždy platí příkaz mlčení. Je to nejen pozornost a ohleduplnost k ostatním, kteří se v tomto prostoru soustřeďují k modlitbě. Je to především základní projev úcty k přítomnému Bohu.

  10. Držení rukou: Během bohoslužby je držení rukou důležitým gestem. Známe dvě formy držení rukou: při jedné prsty zapadají do sebe, při druhé se dlaně s nataženými prsty přikládají k sobě. Oba tyto způsoby jsou rovnocenné.

  11. Modlitba: Při každém i krátkém pobytu v chrámě by měl katolický návštěvník setrvat alespoň v krátké modlitbě. Jako modlitba se doporučují střelné modlitby nebo Otče náš spolu se Zdrávas Maria.

  Všechny tyto projevy nejsou něco jako uniformující předpis dvorské etikety, nýbrž vnějším projevem vnitřního postoje úcty a pokory, které vyrůstají z živé víry. Proto i výchova našich dětí k správnému chování v chrámě musí začít s předáváním víry vštěpováním vnitřního přesvědčení, že katolické chrámy jsou v prvé řadě místem, kde zvláštním a reálným způsobem přebývá náš Pán, kde se s ním můžeme osobně setkat, klanět se mu a rozmlouvat s ním. Vhodné úkony, držení těla a projevy chování nejsou jen výrazem naší pokorné úcty, ale také estetickým projevem naší oprávněné křesťanské hrdosti, že můžeme náležet k jeho lidu. Nejsou soukromou záležitostí, ale výrazem společenského a kulturního stavu našeho křesťanského společenství a současně nás vhodně disponují k zaujetí odpovídajících vnitřních postojů, o kterých vydávají přesvědčivé svědectví. 

 

Úvahy nade mší

 

Římskokatolická farnost u kostela sv. Prokopa Praha 3 – Žižkov        http://www.farnost-zizkov.net/?id_clanek=526 


Pokleknutí před svatostánkem nemá být "samozřejmé" - vždy má jít o jedinečné uvědomění si toho, kým je pro nás Ježíš, kterému se klaníme

Asi by bylo dobré zmínit se ještě o dalším místě toho prostoru, kde se odehrává nejposvátnější bohoslužba: mše svatá. Jde o svatostánek. Zatím, co ještě před II. vatikánským koncilem svatostánek se spíše nechtěně stával centrálním bodem chrámu, po liturgické reformě jím je oltář. Tento posun se dá odůvodnit logicky: svatostánek je místo úschovy proměněných hostií, oltář místem, kde tato proměna probíhá. Protože mše je vždy aktuální oběť, kterou Ježíš koná vstupem do proměňovaného chleba a vína, má tento úkon přednost před tím, co svým obsahem ukazuje spíše na minulost.

Pokud se tedy navštíví chrám mimo mši svatou, ono místo největší úcty zůstává svatostánek. Přítomný Ježíš si zaslouží náš pozdrav, a proto bez rozpaků před Ním poklekáme. Vyjadřujeme tím naše uznání, že ač on sám nás nazývá přáteli, nepřestali jsme si ze samé pýchy uvědomovat, že je naším Pánem.

Aby nedocházelo k praktickým těžkostem při konání mše (pokleknout si před svatostánkem anebo před oltářem, kde už proběhlo proměňování…? může být kněz otočen celý čas konání mše vlastně zády k Ježíšovi, který je ve svatostánku…?) doporučuje se tam, kde to je možné, aby svatostánek nebyl v přímé blízkosti oltáře. I proto se dnes stavějí svatostánky v bočních lodích kostelů anebo tam, kde to je možné, i v starších chrámech se někdy ukládá Oltářní Svátost do bočních oltářů.

Věčné světlo, ona většinou červená lampička, je i v tomto případě výborným ukazatelem, kde v kostele, někdy přeplněném turisty, hledat ???úschovnu“, kde se Ježíš nechal ???uschovat“, aby byl přítomen a blízko těm, kteří před svatostánkem chtějí hledat odpovědi na své životní problémy a přicházejí se před Něj modlit.

Právě kvůli orientaci v kostele je dobré uvědomovat si, kam směřovat naše pokleknutí – náš pozdrav Ježíši. Mnoho lidí poklekává při vstupu do kostela automaticky, aniž by si uvědomovali, proč. Zdraví Ježíše. Ale ten je přeci od vás napravo, v úplně jiném směru… I to se může stát. V kostele sv. Anny je svatostánek v boční lodi. Při pokleknutí proto své koleno, své hlavy, ale především svou mysl a své srdce nasměrujme tím směrem, kde nám věčné světlo ukazuje přítomnost Eucharistie.

Na Zelený čtvrtek je prázdný svatostánek. Tam, kde bývá Ježíš v chlebě, nic není. Věčné světlo pohaslo. A přesto zvyk nutí přicházející zbožně poklekat… před kusem nábytku. Před prázdnou skříňkou. Svátost Oltářní je přenesena na boční oltář. Červené světýlko bliká a upozorňuje. tady je Ježíš. Ale nikdo si ho obyčejně nevšímá: ze zvyku budeme celé tři dny poklekávat nesprávným směrem.

A ještě malá připomínka: místo, kam přicházíme na bohoslužbu, je kostel. I v něm jsou však prostory, které slouží pro určité účely, nikoliv pro shromažďování věřících. Sakristie je místnost na přípravu kněze a asistujících, květinárna místnost na kytky, předsíň prostor pro očištění bot, zpovědní místnost slouží ke zpovídání a kůr nebo kruchta pro zpěv sboru a varhany. Ani kůr tedy není balkón, odkud je „lépe vidět“. Na mši přeci přicházíme nejen dobře vidět, ale být „u toho“ se všemi těmi, kteří v dané lokalitě věří v Ježíše Krista. A mši přicházíme slavit spolu s nimi. Ne nad nimi.

Místo, kam jsme pozvaní, je místo kolem stolu. Co nejblíže k němu.


Datle – zázrak z pouště

Datlová palma je jednou z nejstarších plodin. Vykopávky odhalily, že byla pěstována v Mezopotámii již před osmi tisíci lety! Její cesta kdysi začala v Perském zálivu a nyní je pěstována od Číny po Kalifornii. Roční spotřeba datlí je sedm miliónů tun. Kromě užitečnosti je datlová palma i krásná. Dosahuje výšky 15 až 20 metrů, koruna má v průměru 6 až 10 metrů. Pro své skvělé vlastnosti byla datlová palma symbolem království Judey. Už za starozákonních časů tam rostly plantáže se statisíci stromů. Římský císař Vespasianus dobyl Judeu a na památku vítězství nechal razit mince s judejskou ženou plačící pod datlovou palmou. Palma je zobrazena i na současné izraelské minci o hodnotě 10 šekelů.

  Datlová palma tvořila základ bohatství jednoho z nejproslulejších a nejstarších měst světa: Jericha. Díky kuriózní náhodě budeme mít možnost v dohledné době ochutnat ovoce biblických časů. V 70. letech minulého století bylo při vykopávkách v Massadě – Herodově pevnosti, nalezeno několik semen datlové palmy. Uhlíkovou analýzou se prokázalo stáří 2000 let. Po delším bádání se vědci pokusili zasadit tři z těchto semen. Učinili tak v kibucu Ketura v poušti Arabah. Během prvního roku z nich vyrostlo pět palmových lístků! První úrody datlí bychom se měli dočkat v roce 2010. Komu připadne čest ochutnat první plody, které rostly v době Ježíše Krista se zatím neví. Kultivar dostal příznačný název – Metuzalém.

  Zajímavostí je, že přírodní opylení palem probíhá tak, že na plantáži musí být zhruba polovina samčích a polovina samičích palem. Ovoce ale nesou jen samičí. Proto řada farmářů pěstuje nyní jen samičí rostliny a květy samčí kupuje na tržišti. Odvážlivci lezou pak po stromech a opylení provádějí ručně! Datle jsou ideálním zdrojem vitamínů, především vitamínu C a snadno využitelné energie. Uvádí se, že 100 g tohoto ovoce člověku úplně postačí k přežití. Datle se sklízejí ve čtyřech stupních zralosti – od žlutých až po sluncem vysušené hnědé. Před transportem do Evropy se ovšem většina cenných vitamínů sušením zničí.

  Datlí jsou desítky odrůd. Některé mají poetický název, třeba Ovoce světla. Vyrábí se také datlový chléb. Ze suchých dříků listů a z kmenů se dělají rybářské pruty či hole. Z listů se pletou košíky, matrace, haleny. Hustě svařená datlová šťáva slouží instalatérům jako těsnící hmota.

               ( zpracováno z měsíčníku Fajn život č.2, únor 2007 - redakčně kráceno - ) 

                                                                                                                                                                                                                     

Trocha humoru na závěr:

 

Katecheta vypráví při hodině náboženství o křesťanské ctnosti statečnosti.

„Představte si, že deset chlapců jde v létě na výlet do hor. Večer přijdou do horské chaty a ubytují se na pokoji. Devět chlapců začne hrát karty, a desátý si vezme breviář a začne si v něm číst. Tomu já říkám statečnost.“

Mohli byste vy říci nějaký podobný příklad?

Dlouhé ticho. Nakonec se přihlásí Franta z poslední lavice.

„Biskupové mají plenární sněm. Večer se jdou ubytovat do kláštera. Devět biskupů si na pokoji otevře breviář, a desátý detektivku. Tomu já říkám statečnost.“  (Volně podle Evangelického kalendáře)

Při někdejší návštěvě USA měl papež zpoždění a vypadalo to, že na jednu z mnoha plánovaných akcí přijede pozdě. Když však popohnal řidiče své limuzíny, aby jel rychleji, řidič mu odpověděl, že má přísný rozkaz nejezdit s ním rychle. Papež se nechtěl opozdit, a tak znvu naléhal na řidiče, ale ten se bál ho poslechnout. Nakonec papež donutil řidiče sednout si na zadní sedadlo a Jeho Svatost usedla za volant. Za pět minut ho zastavil policista pro rychlou jízdu. Když poznal muže za volantem, šel za svým velitelem. Policista: "Seržante, mám problém. Chytil jsem někoho při překročení rychlosti, ale je to mimořádně velké zvíře. Mám mu dát přesto pokutu?" Seržant: "Samozřejmě! Nezáleží na tom, kdo je to. Mimochodem, jak moc velké zvíře to je? Jako náš guvernér?" Policista: "Mnohem významnější!" Seržant (s úšklebkem): "Je snad stejně důležitý jako prezident?" Policista: "Ještě důležitější." Seržant: "Kdo to teda proboha je???" Policista: "No, pane, přesně to nevím. Ale šoféra mu dělá papež."

 

 MISIJNÍ  VÍKEND  V  LANŠKROUNSKÉ   FARNOSTI

 

Do naší farnosti zavítala v rámci misijního víkendu slečna Pavla Ráciková. Každý kdo se zúčastnil měl možnost vyslechnout si podnětná slova o významu misií a jejich smyslu.  Přednášející Pavla Ráciková seznámila přítomné se svým vztahem k misijnímu působení, s tím, co je to vlastně misie a jaký má význam pro člověka a jak důležité je jít za Ježíšem. Nejde jen o nějaké černoušky v Africe, ale o naše okolí, naše město, naši vesnici a především naši rodinu. Přednáška „Misie pro každý den“ měla i charakter osobního svědectví. Přednášky se zúčastnilo třicet až třicet pět farníků, programu pro děti druhý den čtyři děti. Je vidět, že o misijní působení a téma samotné nebyl až tak výrazný zájem, přesto velký dík patří sestře Pavle za její obětavou snahu. Stejně tak slečně Wendligové a Pavlu Kráčmarovi za zabezpečení technického zázemí.

A nyní již následuje rozhovor poskytnutý pro náš občasník: 

1/ Co je hlavním posláním Papežského misijního díla?

Šíření víry, výchova v misijním duchu, finanční a modlitební pomoc potřebným, solidarita atd. Jistě je 

toho mnohem, to nejdůležitější je však to, že základem je Ježíš Kristus.

2/ Odkud pocházíš, jakou jsi absolovovala školu a kde jsi působila před tím, než jsi se stala pastor. asistentkou pro PMD?

Pocházím ze Svitav, absolvovala jsem Střední zemědělskou školu v Lanškrouně a následně biblickou školu v Olomouci. Působila jsem tři roky u dominikánů v místním společenství a následně u redemptoristů v Králikách.
    

3/ Který katolický řád je Ti osobně blízký, případně s kterými řády jsi doposud spolupracovala?

Svojí spiritualitou i posláním je mi velmi blízký řád kazatelů – dominikánů. Další spiritualita, která si mne „získala“ pochází od pouštních otců a mystických autorů. Pravdou ale je, že mám spoustu přátel a známých z ženských a mužských řádů různých poslání a každý z nich mne zcela osobně obohatil a zanechal ve mně svoji stopu.

Spolupracovala jsem také s redemptoristy po jeden rok na lidových misií.
     

4/ Jak důležité místo má pro tebe osobní modlitba, považuješ ji za významnou pro svůj život?
Vyjádřím to stručně. Pokud nemluvím s někým, kdo je mi velmi blízký, náš vztah pomalu chladne a troskotá, až jednoho dne zjistíme, že si vlastně už vůbec nemáme co říct, že nemáme ani chuť spolu mluvit a že jsme vlastně už cizí lidé. Proto se snažím s Ním mluvit. O všem, všude a vždy.

5/ Co mohou katolické farnosti dělat, jak mohou rozvíjet misijní poslání svých členů?
 
Odpověď je jednoduchá – otevřít se. Nejdříve Kristu, pak sobě, konečně sobě navzájem a nakonec lidem hledajícím. Někde jsem četla výzvu, aby farnosti pootevřely dveře svých kostelů. To ale ať je raději nechají zavřené. Dveře kostelů, a nejen ty, se musí otevřít dokořán!    

6/ Souvisí pastorační plány farností nebo diecezí s misijní službou? Měly by, jaká je ale realita je bohužel už věc jiná. Dokonce si dovolím tvrdit, že veškeré následné problémy v pastoraci jsou odrazem toho, že lidé, kteří vedou či pastorují svěřené osoby dostatečně nezdůrazňují důležitost osobního vztahu s Kristem a radostné prožívání víry. Pokud víru neprožíváme radostně a osobně, nemáme ani důvod mít v srdci touhu po jejím dalším předávání.

7/ Jak jsi byla spokojená v Lanškrouně, potěšilo Tě něco nebo naopak zklamalo? Překvapil mne tak rychlý zájem o misijní téma. Také atmosféra těch lidí, kteří přišli, byla vynikající. Mohlo by se zdát, že mne zarmoutil nízký počet účastníků, ale určitě ne. Naopak, po některých zkušenostech v jiných farnostech, mi přišel odpovídající.

Na závěr bych chtěla farnosti vyprosit požehnání pro započatou misijní činnost a poděkovat za milé přijetí.  Pavla Ráciková

  

- mk -                                                                                                          

                

 

 Zápis z pastorační rady konané dne    23.1.2007 

 

Zápis se zasedání farní rady dne 23. 01. 2007

Přítomni: P. Czendlik, M. Wendligová. J. Macháček, P. Doleček, J. Novák, V. Smolák, M. Kuťák,

M. Kráčmarová, L. Šebrlová, J. Skalický

Omluvena: M. Minářová, M. Vacníková

1) Termíny příštích zasedání:

13. 3.; 15. 5.; 12. 6.

2) Seznámení se závěrečnou zprávou farnosti Lanškroun za rok 2006

3) Náhled příprav na Velikonoce

4) Různé

Zapsala Marie Kráčmarová 

 

       Zápis z pastorační rady konané dne 13.3.2007

 

Přítomni:   P.Z. Czendlik, M. Wendligová, ing.P.Doleček, ing.M.Kuťák, L. Šebrlová, J. Skalický, V. Smolák, M. Minářová

Omluveni: Mgr.M. Kráčmarová, M. Vacníková

Téma:   P. J. Šplíchal miniobnova, P.V. Černý – zástup, P.B. Smištík - sv. zpověď, Velikonoce, koncerty, kostel sv.

             M.Magdaleny, odchod jáhna ing.J.Macháčka


        Jáhen Ing.J. Macháček - člen pastorační rady, skončil své působení v La dne 1.2.2007. Odešel do Koclířova, kde zastoupil  jáhna Ing. Arsena, který byl vyžádán na biskupství do HK. Místo jáhna J. Macháčka nastoupí Lída Šebrlová - jako pastorační asistentka.


    Otec J. Šplíchal povede obnovu l8. 3. 2007 - v sobotu od 9 hodin ve farní klubovně. V případě velkého zájmu se bude konat v kostele sv. Václava. Po rozjímání bude možná sv. zpověď . Odpoledne P.J. Šplíchal bude též zpovídat od 17 hodin a také sloužit mši svatou.


Ve dnech 24. a 25. 3. zde bude působit P. V. Černý.  Zpovídat bude v sobotu od 17 hodin , v případě nutnosti i po mši svaté.

Před Velikonoce bude zpovídat P. B. Smištík    30.3. v pátek od 16- 18 hodin

                                                                           31.3. v sobotu od 16 - 18 hodin

Svatý týden - pravidelné bohoslužby    Zelený čtvrtek v 18 hodin   Velký pátek  v 15 hodin

Bílá sobota v 20,30 hod. - před ní adorace od rána (od 8  do 11 hod. a odpoledne od 14 hod. do večera)

Hod Boží velikonoční - mše sv. v 9,30hod.

Velikonoční pondělí  -  mše sv. v 9,30hod.  

       
Múzochvění - 14.4. 2007 v 15 hodin


Po Velikonocích začnou mše svaté v kostele sv.Maří Magdaleny

Pro skauty - skautská mše svatá, ke svátku patrona sv. Jiří se koná 22.4.2007

Na státní svátek (6.5.2007) se bude konat koncert Ivy Bittové - čas bude upřesněn

Z cyklu Smetanovy Litomyšle se bude konat jeden koncert i v kostele sv. Václava, více na jejich stránkách.


6.6.2007 při golfovém turnaji bude výtěžek rozdělen:


                                                  1/3 na ŽICHLÍNEK
                                                  1/3 na HYPOTERAPII
                                                  1/3 bude vyhlášen GRANT (výběr projektů pomoci)

9.6.2007 se sejdou hendikepované děti na Nové Americe v Nevlekově u Jaroměře. Jedná se o děti z ústavů socialní péče, které mají psychické nebo fyzické zatížení. Tento projekt vymyslel s Liou Frantalovou P. Z.Czendlik. O přípravu se budou starat skauti z Lanškrouna ze střediska Dikobraz a z dalších měst. Účast přislíbil i biskup Dominik Duka a rádio z HK. Účast jiných vítána.......

8.června bude mít koncert v 15 hodin Smíšený sbor.

Bylo jednáno i o opravě kostela sv.Maří Magdaleny. Je nezbytná oprava střechy - na 5 místech zatéká.
Je to krásná a historická budova, ale generální oprava bude velice drahá. Proto o jejím využití bude jednáno podle návrhů. Jedním z nich je prostor pro knihovnu od lanškrounkého architekta pana P.Kokeše.

Příští schůze pastorační rady se bude konat 15. května 2007.                                                  Zapsala M. Minářová

  

 

Informace od pastorační asistentky: 

Jáhen Ing. Mgr. Josef Macháček nastoupil od 1. února 2007 jako kaplan v Koclířově u Svitav. P. Zbigniew Czendlik mu jménem celé farnosti děkuje za dlouholetou a obětavou službu.

 

18. 3.

Sbírka: Plošné pojištění 1

19. 3.

Svátek sv. Josefa, mše sv. v 18.00

21. 3.

Výroční den úmrtí P. Gabriela Součka

25. 3.

Sbírka – potřeby farnosti

26. 3.

Slavnost Zvěstování Páně, mše sv. v 18.00

1. 4.

Květná neděle (začíná svatý týden)

5. 4.

Zelený čtvrtek, mše sv. v 18.00(začíná Velikonoční triduum)

po mši svaté bude „poslední večeře“ na farní zahradě

6. 4.

Velký pátek, obřady v 15 hodin

7. 4.

Bílá sobota, adorace u Božího hrobu,

8.00 -11.00 a 16.00 – 20.00

7. 4.

  

Velikonoční vigilie od 20.00 (začíná Velikonoční doba)

8. 4.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

 

Velikonoční beránek piškotový

Suroviny:
200 g cukru moučka, 2 vejce, lžička citrónové šťávy, cukr vanilka, 300 g hrubé mouky, 5 bílků, 30 g másla, 30 g hrubé mouky 

Postup:
Cukr, celá vejce, žloutky a vanilkový cukr třeme do pěny asi 30 minut. Potom přidáme citrónovou šťávu, tuhý sníh ušlehaný z bílků, mouku a zlehka promícháme. Formu na beránka vymažeme máslem a vysypeme moukou, rozetřeme do ní těsto a v středně vyhřáté troubě upečeme do růžova asi 45 minut. Upečeného beránka opatrně vyklopíme a podle zvyklosti ozdobím
 

 

                         

 Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2,             odst.2 a §3, odst.f.

 

 redakce:  Ing. Miroslav Kuťák, Jana Kuťáková   ( Polská 1073, LA )  Tel.:  602 828 751 miro.kutak@tiscali .cz

 textové korektury:  Mgr. Olga Skalická

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář