Od evangelia k podrážkám bot
V posledních dvou dnech jsem navštívil tři velká města a pohyboval se na nejprofláknutějších zónách v denní i noční dobu a kontrastů si užil habaděj. Za nejlepší zážitek považuji upřímného bezdomovce, který měl soucit a hodlal mne sám podarovat svými drobáky (asi jsem ve své manšestrovém pomačkaném kabátě toho byl hoden :-) Za nejskvělejší považuji Františkánské zahrady v Praze a kostel P. Marie Sněžné. Za nejdojemnější - setkání s chráněnými dílnami na Rehaprotexu v Brně. Za nejdražší - kopeček zmrzky za stovku na Kampě, kdy nám stačil pouhý dotaz :-) Za nejlepší kontrast - úzké sousedství "bzučícího" obchodního paláce Flóra a Olšanských hřbitovů. Za nejzábavnější - zážitek z jednoho návštěvníka kostela v Roztokách u Prahy, který šlápl do značně vydařeného psího 
exkrementu a takto postával v zádi kostela a ohlížeje se zkoumal, kdo asi vydává daný zápach :-)... A pan farář současně v kázání nabádal, ať nesmýšlí člověk vysoko a ať je vždy věren Bohu, že od něj vše dostává :-) A tak si myslím, pokud vezmu paralelu od toho psího exkrementu - zkrátka lidská sebereflexe by měla být vždy dostatečně silná, aby člověk znal podrážky "svých bot" a nehleděl na jiné za ním... Myslím si, že ospravedlněn není nikdy ten, kdo postává v první řadě nebo vzadu v kostele a nebo kdekoli jinde, ale ten, kdo si přizná, že to ho... má na podrážce on sám a nezkoumá ho... na podrážkách jiných. Dlužno poznamenat, že dotyčný člověk byl upozorněn až svou přítelkyní co s ním byla, že to listoví na jeho botách skrývá onen nevábný poklad. A tak i my lidé často můžeme děkovat druhým, že nás mohou upozornit na nectnosti, které můžeme přehlédnout... (miro)
