HOSPIC SLOVEM I OBRAZEM

 MUDr. Marie Svatošová

 výběr z: http://www.hospice.cz/hospice1/data/_hospic_slovem.html

Prokletí člověka, který opustil řád

Ráda bych se zde pokusila vyvrátit ještě jeden blud. Totiž představu, že v hospici se neléčí. Není tomu tak. V hospici se určitě úspěšněji než kde jinde léčí jedna vážná nemoc. Nemoc velmi rozšířená, ne-li nejrozšířenější. Všichni jsme jí více či méně nakaženi, ať si to uvědomujeme nebo ne, ať si to přiznáme nebo nepřiznáme. Říkejme jí třeba morbus universalis. Jak se projevuje? Velice rozmanitě. Probíhá chronicky, vlekle, často po celý život. Dosud nebyl popsán ani jediný případ formy vrozené, vždycky jde o formu získanou, i když se u některých jedinců mohou první příznaky objevit ve velmi raném věku. Je nakažlivá a častěji než by se zdálo, svého nositele ve svých důsledcích nakonec zahubí. I když to není pravidlem, nejtěžší formy se častěji vyskytují u populace s nadprůměrnou životní úrovní, poměrně často u některých jedináčků, kterým takříkajíc vůbec nic nechybí - až na to zdraví.

Všechny laboratorní hodnoty jsou v normě, nic neukáže ani rentgen, ani ultrazvuk, ani CT. Ani na anamnézu se nelze spolehnout, protože postižený si na nic nestěžuje, neboť si svého patologického stavu, stejně jako je tomu u vážných duševních chorob, vůbec není vědom. Mezi klasické příznaky morbus universalis patří například neschopnost rozeznat podstatné věci od nepodstatných, důležité od nedůležitých, tedy jakási slepota pro hodnoty. Snaha hlavně se mít dobře, za každou cenu mít co největší pohodlíčko, užívat si a podobné formy sobectví a egoismu jsou pro morbus universalis rovněž příznačné, i když nemusí být na první pohled zřejmé. Diagnostika může být někdy obtížná. Zejména sobectví bývá často zastřeno nadměrnou a okázalou štědrostí, která však nikdy nepřekračuje hranice vlastního klanu. Zákonitým důsledkem pak je těžší forma nemoci u další generace, včetně  rapidního snižování věkové hranice počátku tohoto nebezpečného onemocnění. Tito jedinci pak jsou více ohroženi komplikacemi, jako jsou nejrůznější druhy otroctví a závislostí, se všemi jejich důsledky. Jindy v klinickém obraze dominuje patologická soutěživost místo zdravé tvůrčí spolupráce, takže se pacient v honbě za úspěchem div nezhroutí, zapomíná se zastavit a prožít důstojně aspoň pár okamžiků. Jakmile by na chvíli polevil, už hrozí, že ho konkurence smete. Je to prokletí člověka, který opustil řád. Řád krásy, dobra a pravdy.

Před úplnou zkázou takového nešťastníka někdy paradoxně zachrání až nemoc další, nová, nečekaná, která ho konečně přinutí na chvíli se zastavit a zamyslet. Nemoc somatická, která může být v příčinné souvislosti s morbus universalis, ale nemusí. Někdy je příčina neznámá a zdá se být nepochopitelná. Proč? Za co? Proč zrovna já? Proč zrovna naše rodina? Co jsme komu udělali? Takové otázky slýcháme v hospici denně.

Bylo by to hodně smutné a zdrcující, kdyby to tím končilo. Naštěstí jsme, také denně, svědky až zázračných uzdravení. Nikoliv uzdravení z té nové somatické nemoci, ale z morbus universalis. Uzdravují se tu z ní nejen pacienti, ale současně s nimi i všichni kolem. Včetně personálu. V tomhle prostředí si člověk žebříček hodnot hodně rychle přerovná. Najednou zjišťuje, že skoro všechno, co pokládal za hrozně důležité, vlastně může klidně počkat. Najednou zjišťuje, že v životě není nic důležitějšího, než láska. Kolik lidí za ty necelé tři roky v hospici už složilo maturitu. Nikoliv z češtiny nebo z matematiky, ale z lásky! Skutečnou maturitu, zkoušku zralosti. Kolik lidí u sebe najednou objevilo příznaky morbus universalis a rozhodlo se s tím něco teď hned dělat. A co je důležité - začali od sebe, ne od těch druhých. Kolik lidí se tu naučilo na sklonku života radovat se z maličkostí. Kolik lidí tu udělalo ohromné životní objevy, které pak vedly až k zázračnému uzdravení. Často takový proces uzdravování probíhá v několika krocích a je radost ho pozorovat. Obvykle to začíná roztrpčeným konstatováním hrozné nespravedlnosti. Pokračuje to dovoláváním se spravedlnosti, až po životně důležité zjištění potřeby nikoliv spravedlnosti (tu opravdu raději neriskujme), nýbrž potřeby milosrdenství! Uzdravení v tomto smyslu se navenek projeví vzájemným odpuštěním, někdy i po desetiletích, klidem a mírem v duši, a radostí, která není z tohoto světa.