Jdi na obsah Jdi na menu
 
6. 11. 2010

Vyhořelá spiritualita

          Je obecně známo, že člověk je spirituální tvor, tvor duchovní, osobnost, která hledá svůj původ a přesah bytí na rozdíl od komárů, dešťovek nebo cvičených opic. Přesto člověk leckdy od spirituality klesne ke špiritualitě. A tato špiritualita se nemusí projevovat zrovna permanentní láskou ke špiritusu Pohodový, ale prostě jen náhrážkovým programem života, lacinějším a méně náročnějším řešením a postojem, účelovostí, která vyvěrá z tzv. jezis.jpgpřirozenosti člověka. Co si pod tím představit? Inu, třeba nějakou paní, která prohlašuje jak je spontánní a přirozená a tedy pravdivá a proto cítí potřebu každého pomlouvat a soudit. "Vždyť to tak je, ten a ten takový je..." prohlašuje bez uzardění a má pocit, že jinak to být ani nemůže. U chlapů je to zase jinak, oni rádi patentují své ego do sponek neomylnosti. Nahradí nejisté hledání třeba systémem demagogie, sebepotvrzením a životním zákonictvím a liší se to jen polohou light a nebo hard. Sebereflexe, nevidění nebo nepřiznání vlastních chyb a to zcela konkrétních bývá příznačné. "Kdo je bez hříchu, hoď první kamenem" čteme... Nikdo z přítomných se toho neodvážil, ale my často sami házíme... A jak jsme citliví na to, když by nás někdo sám soudil... A tak budujeme jistoty, často babylonské věže svých myšlenek a přání, své plány...  Ohledneme se zpět a přemýšlíme, snažíme se věci zaonačit, svést na něco jiného, nenapravitelným věcem osekat rohy a růžky a vzít si na vidění svých chyb nejlépe růžové a nikoli dioptrické brýle.  A co je příčinou? Vidím to bezvýhradně v tom, že se ztrácejí lidé Ducha, ztrácí se společensky vzato smyl pro odpovědnost a řád, objevuje se vyhořelá spiritualita, kterou ale sebeintenzivnější činnost jiného druhu nenahradí, stejně tak ani špatně pojaté staromilství,  které z principu odmítá vše nové.  Kvantita se nepřeměňuje nikdy na kvalitu. Budu-li sebeintenzivněji rýt a vláčet zem, pak stejně žádná kvalitní rostlinka nevzejde, pokud nezasadím a nebudu zalévat...  Dále tu je nevidění vlastních chyb, skutečné nevidění vlastních chyb.  Existuje totiž i povrchní kajícnictví, které nezasahuje člověka zcela uvnitř a neprobudí tak touhu a sílu po změně. A další a to je nejhorší, je ztráta vize a propadnutí jisté formě sebeuspokojení. A je jedno zda sebeuspokojení intelektuální a nebo prostě obyčejná lenost a pohodlnost. Zvlášte v tomto dušičkovém období by bylo fajn si uvědomit odkud jdeme a kam se navracíme, zda v bezkonečnost prachu  uren u kterých bliká červené světélko a nebo naše existence pokračuje dál.  Co bude nikdo z nás neví a mnoha věcí se můžeme dotýkat jen a jen vírou spojenou s pokornou důvěrou, nikoli ve vlastní přesvědčení, ale ve vůli a moudrost Stvořitele. 

             Leckdy se lidé střetávají nad titěrnosti svého pinožení, řeší obrazně vzato, jaký potah mají sedačky jejich auta a jaké barvy a tvaru je volant, ale kam auto jede a jak , je zcela nezajímá. Církev vidím jako to auto a nejdůležitější je myslím směr kudy jede. Sebenaleštěnější sporťák pro vypreparovaný individualistický páreček s jedním kufrem v malém zavazadláku není církev. Představuji si obecně církev a to myslím velmi široce v křesťanském slova smyslu, jako pořádný autobus, kde to žije a kde lidé spolu komunikují napříč, vnímají i svou odlišnost, dokáží jít za dobrou myšlenkou, nežijí z předstírání, úzkoprsosti a nebo předsudků, ale mají vědomí směru, mají odvahu jít a snášet pospolu dobré i zlé, mají sílu se podepřít, mají odvahu se dívat druhému do očí, mají schopnost vidět své chyby i své kladné stránky a ty rozvíjet. Vyhořelá spiritualita je to největší nebezpečí člověka, protože jej připravuje o vizi, připravuje ho o naději, přináší ztrátu duchovních darů, ztrátu doslova životní energie. Je psáno v listu Římanům: "Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán." 
               
             Láska je tedy něčím novým co mocně probouzí člověka, láska přicházející skrze Ducha svatého, skrze letnice, které smíme jako křesťané objevit v sobě a nečekat, že nám je někdo přinese na zlatém podnose. Vzpomeňme na Samaritána, který ač dobově brán jako "pohan" byl ten nejlepší příklad člověka, který se zastavil, věnoval čas, peníze i svůj soucit potřebnému a nečekal, že jej někdo uvidí a ocení. Důležitá pro něj byla pomoc v pravý čas na pravém místě. Nebyl superhrdinou, který by pobil řady nepřátel a zachránil tisíce... byl obyčejným člověkem, který se shýbl k jedinému... Bylo to nesmírně důležité, pokud toto Kristus uvádí. Stejně tak v podobenství o ztracené ovci... V malých věcech se rodí věci velké. Z bezmocného malého dítěte se může narodit jak Hitler, tak Matka Tereza a nebo i řady obyčejných lidí, kteří se shýbají k stejně obyčejným lidem. Těmto každodenním samaritánům v jakýchkoli podobách vzdávám hold, svou vizi nečekají za obzorem, svou vizi neměří metrem, svou vizi uskutečňují...

(miro)