Vyhořelá spiritualita
Je obecně známo, že člověk je spirituální tvor, tvor duchovní, osobnost, která hledá svůj původ a přesah bytí na rozdíl od komárů, dešťovek nebo cvičených opic. Přesto člověk leckdy od spirituality klesne ke špiritualitě. A tato špiritualita se nemusí projevovat zrovna permanentní láskou ke špiritusu , ale prostě jen náhrážkovým programem života, lacinějším a méně náročnějším řešením a postojem, účelovostí, která vyvěrá z tzv.
přirozenosti člověka. Co si pod tím představit? Inu, třeba nějakou paní, která prohlašuje jak je spontánní a přirozená a tedy pravdivá a proto cítí potřebu každého pomlouvat a soudit. "Vždyť to tak je, ten a ten takový je..." prohlašuje bez uzardění a má pocit, že jinak to být ani nemůže. U chlapů je to zase jinak, oni rádi patentují své ego do sponek neomylnosti. Nahradí nejisté hledání třeba systémem demagogie, sebepotvrzením a životním zákonictvím a liší se to jen polohou light a nebo hard. Sebereflexe, nevidění nebo nepřiznání vlastních chyb a to zcela konkrétních bývá příznačné. "Kdo je bez hříchu, hoď první kamenem" čteme... Nikdo z přítomných se toho neodvážil, ale my často sami házíme... A jak jsme citliví na to, když by nás někdo sám soudil... A tak budujeme jistoty, často babylonské věže svých myšlenek a přání, své plány... Ohledneme se zpět a přemýšlíme, snažíme se věci zaonačit, svést na něco jiného, nenapravitelným věcem osekat rohy a růžky a vzít si na vidění svých chyb nejlépe růžové a nikoli dioptrické brýle. A co je příčinou? Vidím to bezvýhradně v tom, že se ztrácejí lidé Ducha, ztrácí se společensky vzato smyl pro odpovědnost a řád, objevuje se vyhořelá spiritualita, kterou ale sebeintenzivnější činnost jiného druhu nenahradí, stejně tak ani špatně pojaté staromilství, které z principu odmítá vše nové. Kvantita se nepřeměňuje nikdy na kvalitu. Budu-li sebeintenzivněji rýt a vláčet zem, pak stejně žádná kvalitní rostlinka nevzejde, pokud nezasadím a nebudu zalévat... Dále tu je nevidění vlastních chyb, skutečné nevidění vlastních chyb. Existuje totiž i povrchní kajícnictví, které nezasahuje člověka zcela uvnitř a neprobudí tak touhu a sílu po změně. A další a to je nejhorší, je ztráta vize a propadnutí jisté formě sebeuspokojení. A je jedno zda sebeuspokojení intelektuální a nebo prostě obyčejná lenost a pohodlnost. Zvlášte v tomto dušičkovém období by bylo fajn si uvědomit odkud jdeme a kam se navracíme, zda v bezkonečnost prachu uren u kterých bliká červené světélko a nebo naše existence pokračuje dál. Co bude nikdo z nás neví a mnoha věcí se můžeme dotýkat jen a jen vírou spojenou s pokornou důvěrou, nikoli ve vlastní přesvědčení, ale ve vůli a moudrost Stvořitele.
(miro)