Vesmír a Svatodušní spřátelování
Před pár dny telefonoval Benedikt XVI. do vesmíru na raketoplán Endeavour. Podle agentury DPA se stal prvním papežem, který telefonoval do vesmíru. Benedikt XVI. položil astronautům během rozhovoru například tuto otázku - Přemýšlíte o nesmyslnosti válek, když několikrát denně přelétáváte kolem naší planety? Žasnete také nad rozlehlostí a krásou vesmíru, když jej pozorujete z jiné perspektivy než my?
Jsou to dobré otázky a já bych si přál, aby stejně tak nalezly odezvu v lidech, kdy snaha o mír a to i vnitřní, neměla být platonickým přáním, ale realitou a také snaha o žasnutí nad stvořením by měla asi v lidech probouzet pokoru a zároveň i 
respekt k něčemu a Někomu, který nás bezmezně přesahuje. V současnosti je dokázáno, že existují galaxie vzdálené více než 13 miliard světelných let a planety miliardkrát těžší než naše Slunce. V postavení vůči jiným planetám je ta naše planeta naprosto fyzikálně nevýznamná, stejně jako naše Slunce. Lidé si ale osobovali právo rozhodovat, vytvářet ze sebe středobod dění a měli pocit, že se kolem nich vše točí, kolem lidstva, Země, kolem jednotlivců, kolem ideologií a struktur všeho druhu... Obrovské prostory a časy nás ale nepředstavitelně a bezlimitně přesahují. A přesto v tomto kamenném kosmu, neotřesitelně obrovském se objevilo kus něčeho neobyčejné fascinujícího - života. A následně život mající poznání světa... Jaký je příběh těch několika miliard vědoucích lidí na planetě a prapředků jejichž historii ztěží dohlédneme? Historie nám ukázala dějiny válek, bitev. Dějiny pronásledování, zotročování, dobývání, vyhlazování, hladomorů, nemocí, náboženských třenic, bojů o moc a slávu. Ne nadarmo se v jedné modlitbě mluví o slzavém údolí... Lidé vytvořili společenství, rody, státy, hranice, kultury, náboženství, sféry zájmů.... Život byl občas bojem o přežití a to doslova.
Chtěl bych ale nabídnou pozitivní závěr, právě s ohledem na úmrtí kard. Otčenáška a uvést jeho jednu vůdčí myšlenku - myšlenku Svatodušního spřátelování. A jak uvádí - "je to celoživotní myšlenka, která je obsažena v Písmu svatém, Tradici a církvi Boží." Vybírám z IKD 6/2004, kde také uvádí, že "...univerzální svatodušní spřátelování nelze srovnávat jen s přátelstvím. Užitečné by bylo chápat je jako solidaritu ve třetí božské ctnosti - tedy nejen mezi lidmi, ale i s Bohem. Výsledkem by byla obnovená Církev.... Jde tedy o to, aby s tím Církev nepřišla pozdě, aby se neopakovala stará chyba, kdy se jí odcizily celé skupiny, např. dělnictvo. Skrze LÁSKU (Bůh je Láska) všechno souvisí se vším. Když je někde nedostatek lásky, projeví se to všude. Když se budeme všichni považovat za přátele, za členy velké Boží Rodiny, usnadní nám to i lásku k nepřátelům, kterou od nás přece evangelium vyžaduje. A tato vzájemná láska nás obohatí. Když miluji druhého kvůli Bohu, jsem také - a velice - sám obdarován." (IKD 6/2004) A tak vnímám to, že arcibiskup Otčenášek dokázal právě v určitých muklovských živ. podmínkách objevit to důležité pro život, důležitou myšlenku, která vede ke společenství, lásce, odpovědnosti i opravdovosti. Myslím, že je to velice inspirativní...
(miro 24.5.2011)
