Úvahy nad vírou
Úvahy nad vírou ...
Mládí se často neptá, prostě žije, dýchá, baví se, komunikuje, projevuje spontánně své dobré i špatné stránky. Projektuje své představy zcela samozřejmě do okolního světa. Poznatky, nové vědomosti, schopnost moderních realizací, tvůrčí dynamika, právo se vyslovit a překonávat to doposud poznané ... Bylo to asi tak vždy, jen za jiných podmínek, za jiné sociální konstalace, za existence jiných opěrných bodů společenské souvztažnosti. Stáří jakoby vytvářelo rámce, mantinely, limity a hranice. Mládí jakoby mělo touhu je ale překračovat, nově vykládat, nově na ně nahlížet. Podle mne je to dáno vnitřní životní energií člověka, objevitelským puzením, které se nespokojí s rigidní daností, pasivitou nebo monotónní „frekvencí“ vztahů a norem.
Tyto úvahy mne napadaly ve vlaku cestou z Prahy, když kolem mne seděli v kupé tři hoši a nebo spíše mladí pánové. Jeden z nich měl před sebou notebook, sluchátko v uchu a vyloženě se bavil nad sledováním jakéhosi zábavného filmu. Druhý mladík zase zaujatě studoval příručku Flexibilní web design a další se sluchátkem byl ponořen do mp3 melodií mobilního telefonu. Technika nás obklopuje, fascinuje, živí, prostupuje, pohlcuje, zaměstnává, vytěžuje, slouží i přináší pocit relaxace, pocit nových možností. Lidské poznání a srůstání s technickými vymoženostmi se stává určitou samozřejmostí. Jakoby i lidské sebevědomí narůstalo úměrně s poznatky a absorbovanými vědomostmi. Někdy mívám pocit, že existuje jistá závislost lidí na tom, co vytvořili a dochází k jakési nevědomé adoraci těmto věcem. Kolikrát se lidé častěji zahledí na displej svého mobilního telefonu, LCD monitoru a kolikrát častěji pomyslí na Boha? Přemýšlejme o tom. Jedno a druhé se vzájemně nevylučuje, ale je jen možná náročnější seřadit určité priority.
Pokora? Toto slovo se ve společnosti skoro nenosí a upřímně se zamysleme, kolikrát jsme ho slyšeli v kostele? Být pokorný, znamená respektovat Boží majestát a uvědomit si, že ač je lidský jedinec nadaný, schopný a s možnostmi měnit svět, tak je tu Bůh, který překračuje všechny rámce našeho poznání a nikdy nebude možné, aby jakýkoli člověk zde pronikl hlubinu, velikost, nesmírnost a moc Božího tajemství, Božího záměru s jedincem i samotným světem a vesmírem. Nijak se tímto neumenšuje velikost člověka, jenom je potřeba znát místo člověka. Bude-li člověk hospodářem, dobrým hospodářem a bude-li tedy oním „červíčkem Jákobovým“, pak je hodnota člověka mnohem pravdivější a hodnověrnější, než individualistický život v odloučenosti od Boha. Popře-li člověk Boží existenci, pak si začne jak v globálním, tak osobním životě podřezávat větev sám pod sebou. Mnohdy je ale tak slepý, že to nevidí, nechce vidět a nebo si to nepřipouští. Každý má ale nesporné právo svobody a volby ...
Jak je možné se Bohu „ztratit“? Velice jednoduše a hned několika způsoby. Ukryjeme se do ulity vlastní „spásy“, kterou si namícháme podle své chuti a představ. Přestaneme věřit v evangelium dobrého Boha a učiníme si představu svou a většinou egocentrickou a účelovou. Jindy zase Boha zcela ignorujeme a oslněni vlastními schopnostmi, vůlí, úspěchy, tvorbou, seberealizací ... popřeme jeho aktivní vstup do životů lidí a přetvoříme živého Boha v představu jakéhosi neaktivního dohlížitele, který se o drobnosti našich životů nikterak osobně nestará. Jsou i jiné způsoby, kdy naše „ztrácení se“ bohužel může být v realizaci „mrtvé bohopocty“. Začneme se klanět jen symbolům, obrazům nebo svatyním a zcela opomeneme, že Bůh v Kristu vstupuje do srdce samého člověka a proniká jím. V každém člověku je přítomna jiskra Boží, v každém člověku smíme vidět přítomnost Krista, k jehož „nohám“ se skláníme. To je ta nejtěžší adorace, protože člověk dokáže klečet před oltářem „mlčícího Boha“ hodiny, ale být v dobrém „vyladění“ s lidmi, to už není taková samozřejmost. Druzí lidé mají tu úžasnou vlastnost, že dokáží nevědomě obnažit naše slabá místa, učí nás pokoře, soudnosti, zdravé míře, pokud ovšem chceme. A to je myslím velmi důležité a motivující.
Proč dnes věřit křesťanskému Bohu? Upřímně se přiznám, že jsem na rozpacích a nedokážu příliš reagovat. Je tolik alternativ, tolik agnosticismu, tolik relativismu, tolik paradigmat či axiomů, tolik různých myšlenkových vzorců, že je pro mne záhadou, jak člověk může začít věřit a myslím si, že nebýt Boží milosti, lásky, tak jsme „ztraceni“. Jakoby člověk měl šanci dostat se dost vysoko, dohlédnout určitých jistot, ale to popostrčení, ten finální impuls je zcela v rukou Božích, v Jeho milosti...
Křesťanství NENÍ o disciplíně, výchově, řádu, směrnicích, příkazech, zákazech, dogmatech, politice, manipulaci nebo stádnosti. Tato představa je falešná a ráda předhazována lidmi, jen aby se sami ospravedlnili, sami si zdůvodnili svou nevíru, svou averzi, potvrdili své předsudky vzniklé na základě jednotlivých a třeba negativních zkušeností. Jistě, možná je to můj úhel vidění křesťanství, ale takto ho prostě vidět chci. Bůh není tvořen množinou lidí a jeho obraz není obrazem množiny chování těchto lidí. Církev Boží je možností, kde se člověk může ve společenství hlouběji setkat s Bohem, s evangeliem, možností, jak současně poznat i cesty jiných. Víra není něco, co je uzavřeno v konzervě, není to ani instantní polévka, kterou naředíme podle návodu a povaříme. Víra je dobrodružství jedince na cestě k Bohu. Pokud to člověk pojme jako velmi osobní setkání s Mistrem, který touží po spáse a vykoupení člověka, pak se mohou dít zázraky. Není nic důležitějšího, než upřímný vztah k Bohu, osobní vklad. Církev je myslím velmi potřebná pro zrání věřícího člověka. Potřebujeme druhé, aby naše víra rostla ...
Kdysi jsem pěstoval na záhonu kukuřice a přesvědčil se, že samotná rostlina roste jen velmi obtížně, je malá a neduživá. Pokud je jich více, tak rostliny lépe sílí, podpírají se a společně lépe odolávají nepřízní počasí. Byl bych velice rád, aby církev byla velikým sadem, aby byla rozlehlým sadem, kde je radost se projít a kde je plno stromů, které krásně kvetou, mají své konkrétní místo, svou korunu, své zdravé větvoví ... V takovém sadu žádný strom druhému nestíní a o všechny se stará jeden jediný Sadař. A v květech a plodech těchto stromů je naděje ...
V lazaretu umírala za války jedna paní, upoutaná na lůžko a jediným spojením se světem ji byl výhled z okna na větev stromu. Pozorovala jeho proměny v závislosti na ročním období ... Buďme pozorní k proměnám času, k maličkostem a i každodenním všednostem. V lidech k nám mluví Bůh a stejně tak na mši svaté v pokorném naslouchání Božímu slovu a prožívání svátostí, kdy se nás Bůh smí dotýkat zcela osobitým způsobem. Jen na nás záleží, jak se necháme oslovit a obdarovat...
miro (22.2.09)
