Stojím u dveří a tluču ...

  miroslav kuťák - miro

Když začínám psát první věty tohoto článku, tak vychází slunce. Jeho žhavý kotouč se zvedá na horizontu v místech, kde je přes den viditelný stožár vysílače na Lázku. Světlo zalévá celý kraj a chladný vzduch příjemně probouzí každého spáče. „ Stojím u dveří a tluču“. To byla věta, která mi nevím proč utkvěla přes noc v hlavě, která mi rezonovala a vedla mne k psaní hned po ránu. Cítím, že tenhle den vypadá skvěle a spousta lidí si turistický pochod - Lanškrounskou kopu užijí a počasí bude přát. S Kopou máme něco společného, oba jsme čtyřicátníci :-) „Stojím u dveří a tluču“. Přemýšlím, jak navázat a rozvinout pocit a cítím především, že je to vnitřní rozměr toho, jak se Bůh „dobývá“ do našeho srdce. Není to pocit izolovaný, soukromý, ale pocit určité sounáležitosti, spřízněnosti, jakési dobroty Boží, která dává lidem a veškerému tvorstvu žít. Proč psát a k čemu a proč odhalovat dojmy si okamžitě říkám, vždyť existují lidské soudy, které vždy ochotně zaplevelí nebo odplevelí záhony, které se jim líbí a nebo znelíbí.

Bůh je ale jiný, překračuje tyto sudby, dává nám obrovskou dimenzi vnitřní svobody, kterou v rigiditě světa občas nedokážeme uchopit a nebo se ji zmocnit. Někdy tápeme v nepoznanosti cest, ve svých stezkách, které jsme vydláždili zkušenostmi tohoto světa, ve svých úvahách stavěných z komponentů tohoto světa. Ano, je to tak logické a přesto Bůh proniká vším a je ve všem, jeho činná síla nevytváří izolované rámce mravnosti, dobrých vztahů nebo předsudků. Jeho Duch nás sytí nepoznatelně v hloubce rozumu i v hloubce citu. Žijeme jako za závojem, v nepoznání Věčnost. Smíme se ale setkávat skrze mnohé věci s Boží láskou, s její tvůrčí činností, s Jeho milostí a darem. Otevřenost k Bohu je výzvou, velmi osobním a zároveň silně komunitním pozváním. Cestu k Bohu nám nepomůže otevřít nikdo, pokud nechceme sami. Nejsme dost dobří, máme hříchy, neděláme to či ono, nesplňujeme kriteria ... Obavy se sypou jako z rukávu a vypadá to, jako kdyby si Bůh kladl podmínky naší vhodnosti. Ovšem chyba lávky, pokud budeme takto uvažovat, tak budeme jako farizeové a nebo jako vojáčci, kteří musí mít vyleštěné kanady a oblečení ve sloupečkách. Církevní rámce a povinnosti jsou sice jedna věc, ale Boží hlas je věc jiná.

Existuje příliš mnoho doktrinářských či dogmatizujících skutečností, které lidi svazují a neosvobozují. Ježíš nemá ale nejmenší zájem na tom, abychom strádali, vkládali mezi něj a nás nějaké klíny nebo modly předsevzetí, nějaké systémy či bloky, které místo aby vztah akcelerovaly, tak jej pasivují, znepřehledňují nebo i umrtvují. Některé věci v náboženských systémech místo toho, aby se staly účelným posunem vpřed, tak se samy staly předmětem uctívání.  „ Stojím u dveří a tluču“, tak zněla ta věta, která mi utkvěla  v hlavě. Musel jsem nyní najet na internetový vyhledávač a podívat se, kde je v Písmu, protože mi bylo jasné, že něco takového tam jistě bude. A skutečně, Zjevení svatého Jana 3,20: „Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

Je to úžasné pozvání, které není možné odmítnout, umět slyšet Boží hlas ... umět jej uslyšet, učit se jej slyšet ... A Boží hlas má široký rozsah, nekonečné množství oktáv, pro každého z nás.  Nalézat jej můžeme všude na této zemi, v každém člověku, v přírodě, ve slově, ve svátostném setkání s eucharistickým Ježíšem... V tomto světě platí, že nikdo není nenahraditelný, v duchovním světě platí přesný opak. Bohu na každém z nás záleží, každý má své místo, každý je zván, nikdo není odmítnut. A to je nesmírně povzbudivá skutečnost pro náš život. Žijme jej!