Několik úvah – slzavé údolí …

Včera mi dorazí mail, kde je několik fotek bezdomovce, který leží na nemocničním lůžku a nohy obalené   červy, kteří se přiživují na tkáni jeho zanícených nohou. Teprve třetí nemocnice ho přijala do péče … Jak je možné, že  člověk  na ulici dojde až k tomuto stavu? Svoboda člověka, nedostatečná sociální péče státu, rezignace na život, psychiatrické onemocnění, nevšímavost okolí, otupělost … Kdo ví.

Vlakové neštěstí rychlíku u Studénky … Asi každým otřáslo to, že vlak, takové sebejisté dopravní spojení s dostatečnou robustností a jistotou jdoucí po kolejích může takto neutěšeně dopadnout. Viník se pravděpodobně nalezne, i když to nebude jednotlivec, ale zřejmě jakási porušená směrnice či vyhláška a nebo chyba v komunikaci a dodavatelské či subdodavatelské firmy se budou přít, která za to může  … V každém případě si  to vyžádalo řadu zraněných i mrtvých.  Díky duchapřítomnosti strojvůdce se rychlost vlaku snížila o 40 km/h, v opačném případě mohlo vše dopadnou ještě hůře. Kolik lidí mu asi vděčí za život … Kolik mu poděkuje?

Mailem mi včera přišly fotky ze sobotní dopravní nehody, která šťastně dopadla. Stala se u vjezdu do Žichlínka. Auto prý údajně jelo 130 Km/h a narazilo po předchozím smyku do zdi domu. Řídil mladík, který si jen pohmoždil ruku a který se prý údajně honil s jiným vozem. V místě kudy auto projelo než narazilo na zeď domu prý celý týden rodina zpracovávala dříví na zimu. V době nehody zde už naštěstí nic nebylo a hlavně nikdo nebyl. Dá se říci – šťastný konec – ale spíše varování pro všechny piráty silnic, kteří neohrožují jenom sebe, ale především ty okolo, kteří se stavem adrenalinu dotyčných „řidičů“ nemají pranic společného.

A co mne ještě iritovalo je případ lidí, kteří zabili dítě, přesněji řečeno zavraždili dítě.  Mediálně je to dost známé. Vinu nikdo z nich nepřiznává a shazují to jeden na druhého. A co udělali tak odporného? Do žil vpíchli dítěti vzduch a pak jej nožem probodli. Prý ho ale měli tak rádi … K tomu se nedá říci opravdu nic.

Nechci vytvářet nějaké krvavé memento posledních dnů, jen jsem se chtěl letmo zamyslet nad stavem světa ve kterém žijeme a nad jednotlivostmi, které nás potkávají. Zrovna nedávno jsem přemýšlel nad modlitbou Zdrávas Královno (Salve Regina). Zvláště jsem se zaměřil na : K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí.

Ano, připadalo mi to velmi neradostné až ponuré, zvláště to o lkání a plakání v slzavém údolí … Jak rezonuje toto mnoha set let staré modlitební vyznání dnešní době, která je schopna užívat přepychu a vymožeností moderní civilizace? Jak vzdálené je nám utrpení mnoha lidí a jak málo víme o neštěstích, válkách a nebo hladomorech v rozvojových zemích? Jakým způsobem prožívat „slzavé údolí“ a  přitom necítit ten kontrast, když se probíráme záplavou potravin v supermarketech, pohybujeme se v spolehlivých autech, letadlech a nebo užíváme dovolených v modrých lagunách nebo přepychových bungalovech? Lidé neumírají tak brzo, válek v moderní společnosti je méně, lékařská péče vyspělá, moderní technika nás nenechá ztratit a signály GPS nám spolehlivě určí cestu … Jak cítit „slzavé údolí“, jak cítit ten „pláč, lkání a vzdychání“? Svět se skutečně stává pro lidstvo bezpečnější, jistější a přátelštější. Do noci svítí magistrály velkoměst a elektrická osvětlení, průmysl zábavy si nachází spolehlivě své spotřebitele, svoboda a nezávaznost rozšiřuje rámce otevřenosti.  V dnešním světě není moderní si odříkat, není moderní být „věrný“ … dnešní svět jakoby podbízel – buď originální za každou cenu, užij si, prožij, ozkoušej, „nevaž se - odvaž se“, je moderní  mít vlastní názor, své EGO  a třeba i dost „blbé“, ale mít ho dostatečně sebevědomé. Pokora? To slovo je výrazem slabosti a nevěrohodnosti by leckdo okomentoval. A tak ostré lokty výkladu světa pronikají kamkoli. I některé náboženské organizace především nekatolického a sektářského rázu mají sklon k náboženství prosperity, náboženství modernosti … Jít s dobou, přizpůsobit se jí a oslovit ostatní. Toto už zaznívá vlastně i oficiálně v náboženských debatách. Církve mají ohromný potenciál lidí, kteří v nich vyrostli a jsou společensky i jinak velmi spjati s komunitou v které žijí. Mají moc do ní infiltrovat to dobré i to špatné. Zkrátka si přizpůsobit i náboženské prostředí k obrazu svému, k obrazu svých tužeb a představ. Je to dobře nebo špatně?

„ … k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí“ jak prožít tuto modlitbu, ať jako mladý nebo starý a neupadnout do klišé, zvyku, náboženské „mantry“? Existuje mnoho lidí, kteří vědomě ukazují na starobylé fráze a obraty v náboženské tradiční liturgii nebo modlitbách a říkají, že už nemají moc oslovit a promlouvat k současníkům. Do jisté míry mají pravdu a do jisté míry je trochu chyba v těch, kteří mají pravomoc učit, vykládat, ozřejmovat…

„ … k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí“

minulý režim velmi rád označil křesťany za ty pasivní a zpátečnické elementy, kteří žijí jaksi v uplakaném údolí s berličkou víry. Tvrdý a racionální materialismus a vědecký komunismus ve věřících spatřoval spíše infantilní prosťáčky nebo nedůvěryhodné náboženské blouznivce zbavující se zodpovědnosti za tento svět. Současná doba je zbavená ideologických –ismů, ale nabízí –ismy trochu jiného charakteru. Objevuje se relativismus, liberální modernismus, pasivita, popření mnoha hodnot, ztráta zodpovědnosti, nedostatek vytrvalosti a společenská i náboženská dezorientace, která někdy rozvírá hrany nůžek a brání porozumění.  Hledání jistot vede někdy k rigidně konzervativním postojům, které nepřipustí nic nového a objevného. Druhá strana zase vítá vše nové a leckdy bez citu a rozlišování. Jenže názorových proudů je mnoho a někdy i skutečné křesťanství je „překryto“ kulturními akcemi, charitou, morálkou, zvykovostí … Křesťanství ve své prastaré podstatě ale má být nadstavbou, má být vztahem, životem, Božím dotekem, osobním vztahem člověk - Bůh. A člověk věřící se včleňoval do církve, do společenství, které mohl obohatit svou přítomností, osobností. Byl bratrem a sestrou v té nejvnitřnější podobě.

Vztahu k Bohu nás nenaučí filosofování o „nesmrtelnosti chrousta“ či snad kritika do vlastních řad, vztah k Bohu je osobním poutem svobody za který každý nese svou odpovědnost. Milovat Boha nás nenaučí osvědčené modlitby či zbožné úkony. To je už jen důsledek a také udržování vztahu. Milovat Boha nás naučí Láska sama. Boží milosrdenství prostupuje tento svět a skrze vztah lidí, přátelství, lásku, slova i doteky se smíme odvážněji dotýkat i Boha. Vychytralé kalkulování, náboženská strnulost, pozérství nebo nelaskavé jednání jakoby Bohu říkalo NE.

Bůh Hospodin není Bohem vnitřních pocitů, ale Bohem živým, který vyžaduje, ale i dává. Je milující a spravedlivý. Naše věčnost není zahnízděna na polstrovaných kavalcích před televizí nebo ve věčně se opakujícím pracovním rytmu.

Kristus sám sebe označil za cestu. A jít po cestě znamená se tázat, ptát, rozvíjet vztahy, očekávat nové obzory, nová setkání... Znamená to také jít za světlem, znát směr … Ve Zjevení sv. Jana v 21. kapitole je uvedeno – „Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek“. A tak skutečným světlem nebeského Jeruzaléma se stává Kristus. Kristus je světlem pro věřící lidi, věčným světlem do Věčnosti, která začíná už dnes …

„ … k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí“

Ano, tento svět je slzavým údolím, prostorem, který má mnoho krásných scenérií, úžasných nadějí a možností, ale také plno temných stránek. Být vědoucí a být svéprávný znamená připustit skutečnost, že tomu tak je. Kdysi jsem se setkal s tím, že mi kdosi řekl, že musí věřit a doufat, že vše v životě dobře dopadne, protože připustit možnost, že by to mohlo být jinak by znamenalo, že by skončil brzy na psychiatrii … V životě si tak někdy ke klidu své duše nalháváme pozitivní obrazy života, uklidňuje nás to a živí to výhledově naději, že bude lépe a že bude dobře … Pravda je ta, že tomu tak vždy být nemusí a naopak nás něco zaskočí, co jsme vůbec nečekali a nepředpokládali.  Někdy nás to zaskočí i z radostné stránky a to jsou vůbec ty nejpříjemnější okamžiky. Zkusme se navzájem někdy radostně překvapit a svěřovat se v zdravé otevřenosti do Boží vůle. Bůh nám často „neodklízí“ věci z cesty, ale učí  nás věci  „překonávat“ a „otužovat“ nás v životě. Přijmout život znamená přijmout to dobré i to zlé co obnáší, ale vždy mít naději a lásku, která dává moc překonávat i obtížné okamžiky. „Dokonalá láska strach zahání“ je psáno v Písmu. A stejně tak je psáno, že „láska překrývá množství hříchů“. Učit se tomu je věcí vztahu, vztahu k lidem i Bohu.

Slzavé údolí je také obrazem pokání, obrazem nalezené cesty, slzami radosti, radosti syna, který se v obraze podobenství navrátil k Otci, skutečně milujícímu otci, který před syna nestaví nároky, tresty a výčitky, ale který otevřel pohotově náruč k přijetí navrátilce. V tom je vidět Boží velkorysost, svrchovanost i spravedlnost. Svatý Pavel v Bibli uvádí tato slova : „Všechno je mi dovoleno - ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno - ano, ale ničím se nedám zotročit ( 1 Kor. 6, 12). A tak křesťanská víra by měla být velkým vyznáním svobody Božího dítěte, které smí Bohu důvěřovat v dobrém i zlém a v naději očekávat věci budoucí a nemít oči slepé a uši hluché pro potřeby bližních. Vertikála Kristova kříže nás učí pozvedávat oči k obzorům, mít smysl pro Boží svět a otvírat své srdce duchovním věcem a horizontála Kristova kříže nás zase učí se rozhlížet a vidět potřebné a v těchto vidět Krista.. .