Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slimák na dlažbě

18. 6. 2009

Slimák na dlažbě

Mám rád zvířátka. Ale činím mezi nimi občasné rozdíly. Sympatičtí jsou mi motýli, kteří tento rok u polí létají jako o život a prim jasně drží babočka bodláková. Je to velmi obratný letec, zpodvečera se vyhřívá na teplých stráních a květinách a vystavuje svá křídla zapadajícímu slunci. V nedávné době se mi podařilo jednu takovou „ochočit“. Neustále kroužila a opakovaně usedala na stejné místo a já se opakovaně přibližoval a podsouval k ní prst, až si na to zvykla a brzo jsme se „skamarádili“. Pak už jen stačilo rychle přijít, nastavit ji ruku a ona si na prst vylezla a půl minutky se nechala nosit a pak odlétla. Několikrát se tato hra opakovala a začal jsem si připadat jako krotitel motýlů. Takže motýli jsou mí přátelé na rozdíl od komárů, kteří svým bzukotem dávají tušit, že noc nebude klidná. Možná jsem k nim nespravedlivý, ale stejně tak nesdílím sympatie ke klíšťatům, která mne nutí k obezřetnosti při každém vstupu do vyšší trávy nebo hustšího lesa. 

ObrazekAle abych se dostal k tématu – slimáci. Nevím jak kdo, ale majitelé zahrádek, zeleniny a okrasných květin je nemilují, ba co více, přímo je nenávidí a hubí je rozličnými způsoby.  Navzdory obecné úctě k životu každého tvora i já jsem byl konsternován, když krásné jiřiny zápasily o to, aby vyrostly, ale neúspěšně - každý večer slimáci konali hody a jejich večerní dávky byly vždy vydatnější, takže jiřiny svůj boj o přežití záhy vzdaly. Afrikány nebo macešky také pociťují dopady našich slizkých přátel, kteří za vlhkého podvečera vylézají ze svých skrýší a ukrajují z jejich zeleně.

Po ránu ale od jisté doby pociťuji trochu škodolibosti a s mírnou přezíravostí sleduji, jak na zámkové dlažbě ohraničené obrubníky vedou někteří slimáci svůj boj o přežití. Zpodvečera vylezli z trávy, přehoupli se přes obrubník a na nekonečné zámkové dlažbě ztratili směr. Je vidět, jak se jejich cestičky kroutí a na jejich konci je patrný už jen pozůstatek slimáka, který se ze své obrovitosti mnoho ztratil. Bylo mi ho doslova líto, když zvedal ty své „růžky“ a bezúspěšně hledal směr. Vycházející slunce se stává konečným řešením a zámková dlažba na zahradě ohraničená obrubníky se stává neúprosnou pastí z které není úniku.

Ale abych k tomu připojil i nějaké ponaučení. Někdy se může stát, že i my lidé se stáváme takovými slimáky. Tváříme se spokojeně, najedeně, blahovolně a majetnicky. „Ožíráme“ věci, které jsou prospěšné i jiným, „ožíráme“ necitlivě vztahy a můžeme i mnoho poničit v domnění, že to není zas tak důležité a že přednější je cokoli jiného. V jistém slova smyslu za sebou můžeme zanechat spoušť a nebo poušť. Ve vztazích, v lidech, v sobě samých. Někdy vratnou a někdy nevratnou. A pak později, vystaveni jisté bezradnosti, ztracenosti, dezorientovanosti nebo samotě cesty začínáme ztrácet dech. Naše možnosti se rychle ztenčí a jako ten slimák na dlažbě zvedáme svá „tykadla“ a hledáme směr, ptáme se, nahlížíme na věci z nových rovin. Zdánlivá slupka spokojenosti a jistot se rozpadá tváří v tvář realitě. A tak jako slimák zpoza zámkové dlažby nikdy nepřehlédne obrubník, aby zahlédl čerstvou trávu, tak i člověk, který se osamoceně a pouze z vlastní síly pozvedá, nedocílí mnohdy úspěchu a pravého štěstí po kterém touží. Být slimákem znamená nejenom se pomalu pohybovat, ale také občas zůstat stát na konci své cesty a být postaven před volbu a hledání cest. Na rozdíl od slimáka máme ale možností podstatně více a v mnoha případech máme i výběr volby. Do jaké míry bude volba kvalitní záleží jenom na nás.

 

<:)))>< miro