Slimák na dlažbě

Mám rád zvířátka. Ale činím mezi nimi občasné rozdíly. Sympatičtí jsou mi motýli, kteří tento rok u polí létají jako o život a prim jasně drží babočka bodláková. Je to velmi obratný letec, zpodvečera se vyhřívá na teplých stráních a květinách a vystavuje svá křídla zapadajícímu slunci. V nedávné době se mi podařilo jednu takovou „ochočit“. Neustále kroužila a opakovaně usedala na stejné místo a já se opakovaně přibližoval a podsouval k ní prst, až si na to zvykla a brzo jsme se „skamarádili“. Pak už jen stačilo rychle přijít, nastavit ji ruku a ona si na prst vylezla a půl minutky se nechala nosit a pak odlétla. Několikrát se tato hra opakovala a začal jsem si připadat jako krotitel motýlů. Takže motýli jsou mí přátelé na rozdíl od komárů, kteří svým bzukotem dávají tušit, že noc nebude klidná. Možná jsem k nim nespravedlivý, ale stejně tak nesdílím sympatie ke klíšťatům, která mne nutí k obezřetnosti při každém vstupu do vyšší trávy nebo hustšího lesa. 

Ale abych se dostal k tématu – slimáci. Nevím jak kdo, ale majitelé zahrádek, zeleniny a okrasných květin je nemilují, ba co více, přímo je nenávidí a hubí je rozličnými způsoby.  Navzdory obecné úctě k životu každého tvora i já jsem byl konsternován, když krásné jiřiny zápasily o to, aby vyrostly, ale neúspěšně - každý večer slimáci konali hody a jejich večerní dávky byly vždy vydatnější, takže jiřiny svůj boj o přežití záhy vzdaly. Afrikány nebo macešky také pociťují dopady našich slizkých přátel, kteří za vlhkého podvečera vylézají ze svých skrýší a ukrajují z jejich zeleně.

Po ránu ale od jisté doby pociťuji trochu škodolibosti a s mírnou přezíravostí sleduji, jak na zámkové dlažbě ohraničené obrubníky vedou někteří slimáci svůj boj o přežití. Zpodvečera vylezli z trávy, přehoupli se přes obrubník a na nekonečné zámkové dlažbě ztratili směr. Je vidět, jak se jejich cestičky kroutí a na jejich konci je patrný už jen pozůstatek slimáka, který se ze své obrovitosti mnoho ztratil. Bylo mi ho doslova líto, když zvedal ty své „růžky“ a bezúspěšně hledal směr. Vycházející slunce se stává konečným řešením a zámková dlažba na zahradě ohraničená obrubníky se stává neúprosnou pastí z které není úniku.

Ale abych k tomu připojil i nějaké ponaučení. Někdy se může stát, že i my lidé se stáváme takovými slimáky. Tváříme se spokojeně, najedeně, blahovolně a majetnicky. „Ožíráme“ věci, které jsou prospěšné i jiným, „ožíráme“ necitlivě vztahy a můžeme i mnoho poničit v domnění, že to není zas tak důležité a že přednější je cokoli jiného. V jistém slova smyslu za sebou můžeme zanechat spoušť a nebo poušť. Ve vztazích, v lidech, v sobě samých. Někdy vratnou a někdy nevratnou. A pak později, vystaveni jisté bezradnosti, ztracenosti, dezorientovanosti nebo samotě cesty začínáme ztrácet dech. Naše možnosti se rychle ztenčí a jako ten slimák na dlažbě zvedáme svá „tykadla“ a hledáme směr, ptáme se, nahlížíme na věci z nových rovin. Zdánlivá slupka spokojenosti a jistot se rozpadá tváří v tvář realitě. A tak jako slimák zpoza zámkové dlažby nikdy nepřehlédne obrubník, aby zahlédl čerstvou trávu, tak i člověk, který se osamoceně a pouze z vlastní síly pozvedá, nedocílí mnohdy úspěchu a pravého štěstí po kterém touží. Být slimákem znamená nejenom se pomalu pohybovat, ale také občas zůstat stát na konci své cesty a být postaven před volbu a hledání cest. Na rozdíl od slimáka máme ale možností podstatně více a v mnoha případech máme i výběr volby. Do jaké míry bude volba kvalitní záleží jenom na nás.

<:)))>< miro