Sebeuspokojení
SEBEUSPOKOJENÍ
Výraz něčeho co nás činí nezávislými na druhých. Sebeuspokojení za každou cenu, mít se vždy dobře bez ohledu na ostatní, mít dobrý pocit sám před sebou, před stejně smýšlejícími. Sebeuspokojení dokáže dobře simulovat i radost ze života, kdy si nepřipouštíme jiné úhly pohledu než ten náš. Nenecháme se nikým a ničím zneklidňovat. Negativní myšlenky si nepřipouštíme k tělu a máme to pod kontrolou, aby náš pocit sebeuspokojení mohl dlouho trvat …? Poznáváme se, poznáváme někoho blízkého? ANO ? Pak je to dobře, protože teprve v tomto okamžiku můžeme začít s falešným pocitem bojovat.
Existuje i duchovní sebeuspokojení. Pocit, že děláme vše co je třeba, že plníme vše co je třeba a že není potřeba se zneklidňovat, vždyť Bůh odpouští, Bůh je dobrý … A kdo ví, jak to vlastně všechno je a bude …Takže stačí být tak nějak dobrý a ono to snad dopadne také dobře … Biskup Václav Malý pohlíží na křesťanství tím způsobem, že: “křesťanství je rozhodně víc než humanismus, protože jedná z perspektivy naděje věčného života. Nejde jen o sobeckou naději, kdy si odškrtávám dobré skutky, ale o naději, že už v tomto životě můžu předjímat něco, co jednou bude v plnosti.” A jak se Václav Malý staví k tomu, že v kostelích se o pekle takřka nemluví? Odpovídá: “Je pravda, že bychom měli mluvit i o pekle. Svým způsobem si ho v sobě nosíme, děje se v nás. Peklo je úplná osamocenost, soustředěnost na sebe sama, stavění sebe sama na piedestal a vidění všeho skrze zorný úhel sebeuspokojení. Ale ono se mluví málo i o naději. Ve Francii proběhla anketa, ze které vyplynulo, že 45 procent křesťanů v podstatě nevěří v budoucí život nebo si ho pletou s reinkarnací.”
Nedávno mi jeden přítel napsal: “Věřím, že právě pokora vyvěrající z pochopení velikosti Boha, v jeho svrchovanosti i v jeho milosrdenství, je tím pravým a jediným lékem na řadu neduhů osobních i společenských. Nemluvím do větru, události posledních dnů ve sklárnách atd. (a bohužel již i v naší firmě) jsou holým dokladem opodstatněnosti mých úvah. Proto mě docela děsí, že právě tradiční křesťanský svět stále méně lpí na svých kořenech a jeho představitelé (politici, bankéři ....) Krista svým chováním v podstatě popírají! A my je jako stádo následujeme k stále novým a novým "umělohmotným" modlám konzumu, šoubyznysu (či jak se to dá všechno pojmenovat)…. “ Ano, v tomto má nesporně pravdu. Míra sebeuspokojení moderního člověka je nepředstavitelná. Mít se dobře, podlehnout kouzlu trhu, zabydlet se co nejlépe, mít vše a pokud možno co nejrychleji …. Je to ale jenom iluze, iluze, kterou nám tento svět často nabízí a ještě zabalenou do vánočního papíru se Santa Clausem a převázanou hedvábnou šňůrkou. A my přikyvujeme a nebráníme se. Vyděláváme peníze, máme se relativně dobře, máme kde bydlet, co jíst a komu psát maily na počítačích… a o zdraví lidí se starají nejmodernější přístroje a existují vyšetření, která jsou schopná detekovat rakovinu specifického orgánu a monitorovat úspěšnost léčby.
A co rakovina duše? Existovaly národy, které zanikly a leckdy to probíhalo následovně: “od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.“ Zvláštní koloběh v kterém mne zaujalo právě to SEBEUSPOKOJENÍ, kterému předcházelo SOBECTVÍ.
V životě nestačí mít JEN dobré pocity a vyhýbat se špatným. Přepínat televizi, když se ukazují postižení lidé, staří lidé, lidé umírající, nezaměstnaní, bezdomovci … Každý člověk chce žít. Život je nesmírně vzácný dar a víra také. Být skutečně věřícím není dnes jaksi v kurzu. Být relativistickým filozofem, psychologem, sociologem nebo humanistou, tak to je v kursu. Být líbivým prorokem vztahů nebo zítřků, tak to se také nosí. Nenáročně chlácholit, malovat nereálné obrazy štěstí ... Víra ale není otázka pocitu nebo výslednice sobeckého chtění. Víra je cesta hledání a nalézání a nikoli hotový recept. Víra je i každodenní žití, rozhodování a jednání. Být dnes o něčem jednoznačněji přesvědčený, znamená tak trochu nosit nálepku “fanatika”. Tak daleko dospěla doba, která například věnuje v rámci EU dva miliony eur na projekt v kterém chce rozklíčovat biologické příčiny víry v Boha.
Blíží se Vánoce. Staly se z nich svátky peněz, jídla, nakupování a shonu. Společnost se ozdobí různými symboly, které mají atmosféru Vánoc navodit. Stromečky, svítící řetězy, kapříci, svíčky, perníčky, besídky, umělý sníh, zářící hvězdy, sobíci a Santa, Ježíšek v jesličkách, písně všeho druhu od Rolničky, rolničky …. až po Narodil se Kristus Pán … Dnešní společnost je prosycena vánoční synkrezí všeho druhu a na jedné upoutávce vidíte blonďatého chlapečka s pytlem dárků, který má představovat pomyslného Ježíška a na jiném zase brumlajícího Santa Clause s kompletním spřežením sobů. Sentimentální a nostalgická atmosféra s mírným nádechem posvátna je pro mnoho lidí tak magicky přitažlivá a může se vykrášlit vším možným … Ateisté nebo i někteří věřící sdělují dětem, jak jim Ježíšek přinese dárečky … Vždyť to k Vánocům patří, jak mnohý řekne … Krásné svítící kostelíčky, svíce nebo betlémské hvězdy atd. Dokonce jedna má nevěřící známá obětovala dost peněz na to, aby pořídila velký vyřezávaný betlém … Necháme se nést zbožným či méně zbožným sebeuspokojením a přitom to se skutečnou podstatností víry může mít pramálo společného.
Ve velkých městech se lidé sdružují v rámci svátků na náměstích, popíjejí svařák za tónů vánočních písní už v období adventu. Nad hlavami se line Narodil se Kristus Pán a jiné písně, ačkoli Vánoce ještě nenastaly. Všichni se sborem scházejí a těší se v kruhu přátel nebo rodiny. Kěž by i Vánoce směly být výzvou k potlačení našeho sebeuspokojení. Toho náboženského sebeuspokojení, které nás uzavírá do kruhu slepé víry, do kruhu nevidění, do kruhu kam nevpouštíme nic cizího, nic zneklidňujícího. Víra je výzva k naději, k naději, která má otvírat očí pro druhé, nejenom pro rodinu, děti, naše známé …. Je dobré vidět i ty druhé, kteří se možná ztrácejí mimo náš úhel pohledu. Mnoho lidí má nouzi na těle i na duchu, strádá možná tak, jak jsme nikdy my nestrádali, trpí na duši nebo těle tak, jak jsme my nikdy netrpěli. Mít dobré Vánoce znamená třeba potkat bezdomovce a koupit mu svařák a nebo mu dát stovku. I takového člověka má Kristus rád a možná ani nevíme jak. Možná se tomu musíme učit. Bůh nás miluje – to je možná taková správná zvěst Vánoc. A především nás Bůh miluje bez předsudků a bez nároků. Bůh je láska, láska, která poznala cenu oběti a kříže, láska, která se narodila, abychom mohli žít … Správně prožité Vánoce mohou být popřením našeho sebeuspokojení a budou v sobě obsahovat opravdovou naději, která patří všem lidem bezvýhradně. Mít naději a mluvit o naději je velmi důležité. V listě Římanům je napsáno: A naděje neklame, neboť Boží láska (agapé) je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
miro <:)))><
