Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor se setrou Janou

28. 6. 2007

 Adorace v moderní době ...

 rozhovor se sestrou Janou, členkou sekulárního institutu Schönstattských sester Mariiných

 

V dnešním světě se mnohdy snažíme hledat řešení, která jsou logická, účelná a hmatatelně přínosná. Neděláme nic zbytečného, nic časově náročného, nic co nepřináší okamžitý efekt a také nečteme dlouhé knihy, články nebo maily. Vítáme vše, co je naservírováno k rychlému použití, k rychlé konzumaci, k rychlému pochopení. Slyšíme na jednoduchá hesla, politické slogany, reklamy. Dopravujeme se co nejrychleji z místa na místo a málokdy nalezneme prostor, kde se můžeme zastavit. Prodejní politika hypermarketů, struktura časopisů, zábavná televizní show je na tomto sociálním konzumu přímo vystavěna. Lidé spěchají a mají strach, aby jim něco neuniklo a nebo aby je někdo v této tržně konzumní honičce nepředběhl. Vypadá to jako maratónský běh mezi narozením a smrtí. Dokáže křesťan přibrzdit v tomto tempu, dokáže žít naplno jako dítě Boží, dokáže svému Bohu naslouchat?Obrazek

 

Využil jsem příležitosti a oslovil Janu Markovou (34 let), která je schönstattskou sestrou již desátým rokem a pátý rok působí v Schönstattu v Německu. Patří do sekulárního institutu Schönstattských sester Mariiných (ISSM). Čtvrtým rokem působí v kontemplativní větvi společnosti jako adorační sestra. Posláním této větve institutu je modlitbou podporovat apoštolské působení ostatních sester a celého Schönstattského hnutí, což je podobný model jako v jiných řádech.

Určité rozpaky může budit název „sekulární institut“. V zásadě jde ale o moderní formu řádu, která se neuzavírá někde mimo lidskou společnost, ale která do ní vstupuje a působí. Smyslem sekulárních institutů, jak už vyplývá z názvu je užší spojení se světem, aby mohl být Bůh vnášen přímo do jeho středu a tak jej posvěcovat. Schönstattské sestry mohou působit v různých rovinách, některé působí v apoštolátě či na misiích, jiné pracují v nejrůznějších zaměstnáních, další působí samy a nebo v provinčních domech. Některé patří do větve sester věčné adorace a jiné mohou být dokonce i poustevnice. V schönstattské rodině lze nalézt stejně jako v jiných řádech různé osvědčené životní formy života s Bohem a všechny jsou rovnocennou cestou k Bohu a svatosti.

 

Jedna z prvních otázek na sestru Janu (řádové jméno - Jana Maria)  zněla:

 

Jak ses dostala k schönstattskému hnutí a kudy vedla tvoje cesta až „do kláštera“?

V 80. letech se právě díky nedávno zesnulému Ing. Rudolfu Minářovi dostalo schönstattské hnutí do lanškrounské farnosti. Asi 10 let jsem patřila k schönstattské mládeži, svoji budoucnost jsem však viděla v řadách schönstattských rodin. Boží volání bylo pro mě rozhodně překvapením. Teď však můžu říct, že to byla moje životní výhra!

V únoru 1997 jsem tedy nastoupila do postulátu, což je půlroční zkušební doba, a v září jsem pak byla slavnostní obláčkou přijata do společnosti Mariiných sester. Po skončení dvouletého noviciátu jsem se přestěhovala do našeho domu v Praze na Smíchově a v r. 2001 do nově postaveného provinčního domu v Rokoli. Na podzim 2002 jsem odjela do Schönstattu do tzv. terciátu – na pětiměsíční duchovní školení a formaci, a pak se splnilo mé vroucí přání: Stala jsem se adorační sestrou.

 

Co si pod tím může čtenář představit?

Stejně jako členové jiných řádů a společností v církvi, které žijí kontemplativním způsobem života, snažíme se v tichu a v modlitbě přiblížit se Pánu Bohu a vyprošovat světu potřebné milosti. Stojíme takřka jménem ostatních lidí před Jeho tváří. Kromě denní mše sv. a modlitby breviáře máme ještě jednu zvláštnost: Každá z nás má denně jednu hodinu eucharistické adorace. Už přes 76 let je u nás nepřetržitě vystavena Nejsvětější svátost, před kterou se v každou denní a noční dobu modlí alespoň jedna sestra. Proto si říkáme sestry věčné adorace anebo prostě jen „adorační sestry“. Neustálý výstav Nejsvětější svátosti a tato nepřetržitá „modlitební stráž“ dodává našemu domu zvláštní atmosféru ticha a modlitby. Naše kaple je přístupná zvenčí a máme radost, že se k nám chodí lidé modlit, nejen breviář, ale využívají i možnosti v tichu prodlévat před svátostným Kristem. I množství proseb o modlitbu, které k nám denně docházejí, důvěra v přímluvnou sílu naší modlitby a vděčnost za ni nám potvrzují, že svět nás potřebuje a my mu máme co dát.

 

Vrátil bych se k obláčce. Co si pod tím můžeme představit?

Už po staletí se v církvi a jejích řádech traduje slavnostní přijímání nových členů. Když poprvé oblékají svůj nový šat (odtud slovo „obláčka“), který symbolizuje začátek nového života v Kristu, dostanou k tomu i nové jméno, které si u nás sestra zvolí sama. U ženských společností se zvláště předává závoj jako symbol života podle evangelní rady čistoty, pásek jako symbol poslušnosti a šaty jako symbol následování Krista v chudobě. My jako Mariiny sestry ho chceme následovat po příkladu a s pomocí Panny Marie.

 

To je velice zajímavá symbolika. Mohla bys nám přiblížit, co se myslí „evangelními radami“?

Člověk, který se vzdá manželství z lásky k Bohu, si volí evangelní rady za svůj životní program. Jsou to však „rady“, které dává Pán Ježíš v evangeliu nám všem. Každý z nás je povolán k následování Krista a k tomu, aby se stal svatým – na tom místě, na které nás Bůh postavil.

                Cílem křesťanské chudoby je nevázat se na materiální věci, aby byl člověk svobodný a otevřený pro Boha. Takováto chudoba je zároveň výrazem víry v Boží prozřetelnost. Naděje člověka má směřovat k hodnotám vyšším než jen světským, a proto se vzdává přebytečného bohatství.

                Pojem „čistoty“ rozhodně nelze omezovat pouze na tělesnou oblast nebo na dodržování nějakých zákazů a podobně. Dokonce jsem se setkala s názorem, že člověk, žijící v celibátě, je ochuzen o lásku. Myslím si, že v manželství hrozí stejné nebezpečí zevšednění či ochladnutí první lásky. Stejně jako manželé, i my musíme neustále usilovat o čistotu srdce, o prohloubení své víry a především živého vztahu k Bohu, kvůli kterému jsme se rozhodli se všeho vzdát.

                Poslušnost je kritickým tématem dnešní doby. Lidé touží po svobodě a mnozí si představují, že svobodný je ten, kdo si může dělat, co chce. Kdyby si však každý dělal, co chce, to bychom tu měli anarchii, a někteří by se jistě snažili hledat své štěstí na úkor druhých. A proto Bůh přišel na zem a ukázal nám osobně, v čem spočívá pravá svoboda: V bezvýhradném odevzdání se do Boží vůle, tedy v poslušnosti. Poslušnost není snadná, ale myslím si, že patří k nadčasovým hodnotám, bez nichž lidská společnost nemůže obstát.

 

Jak tě tak Jano poslouchám, ta vidím, že jsi velmi praktická a komunikativní žena a přesto patříš mezi kontemplativní větev hnutí. Očekával bych spíše někoho povahově odlišného ... Je nepřehlédnutelným znamením doby, že v Církvi úcta k Nejsvětější svátosti nebo i význam samotné adorace upadá. Z dějinného hlediska je zřejmé, že adorace nemůže nikdy nahrazovat mši svatou a projevem eucharistické úcty není jen adorace – klanění se Kristu v Nejsvětější svátosti, ale pochopitelně účast na Kristově oběti a přijímání, čili svátostného spojení s Kristem ve společenství věřících. Řekni mi prosím v čem spatřuješ význam adorace a co Ti přináší a co může přinášet i věřícím do jejich životů ...?

                Myslím si, že i eucharistická adorace je nadčasová hodnota a že ji právě dnešní svět naléhavě potřebuje. Naši Svatí otcové, jak zemřelý Jan Pavel II., tak i Benedikt XVI., opakovaně poukazují na její důležitost a doporučují ji všem věřícím a farnostem.

Jako mnohé v našem duchovním světě, i eucharistická úcta se vyvinula postupem času. Samozřejmě, Kristova oběť na kříži a její zpřítomnění v mešní oběti je na nejvyšším stupínku. Eucharistická adorace ji nemůže ani nechce nahradit. Pán Ježíš se rozhodl zůstat u nás ve svátostných způsobech ne proto, aby nás ode mše sv. odváděl, ale naopak proto, abychom měli více času a příležitostí učit se chápat toto úžasné tajemství a růst v lásce a v úctě k němu.

Zakladatel schönstattského hnutí, P. Josef Kentenich, nás učí velice praktickému chápání „adorace“: Můžeme ji vidět jako formu modlitby, tedy eucharistickou adoraci, kterou bychom mohli nazvat „adorací Boha oltářů“. Ta nás učí správnému životnímu postoji: „adoraci Boha srdcí“ (to znamená vidět Boha v srdci svých bližních, a podle toho se k nim chovat, jak se o to snažili prvotní křesťané) a „adoraci Boha života“, což je víra v praxi: Neoddělovat vztah k Bohu od praktického života, ale snažit se ve svém všedním dnu vnímat jeho výzvu k lásce, vyčíst jeho hlas a jeho přání z jednotlivých událostí, setkání, i z vnuknutí, která vnímáme v srdci, a s láskou na ně odpovídat.

Nechci tady rozvíjet žádné teorie. Připadá mně, že zvláště v našem uspěchaném a unaveném světě je každý svatostánek jakousi oázou v poušti, kde skutečně pramení živá voda – Kristus sám, který nás chce občerstvit, posílit, přitáhnout k sobě. Tak aspoň to vnímám já.

 

Děkuji za rozhovor                                                                                                                                                                   - MK -                                                                                                                                   

28.6. 2007
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář