Není mše svatá jako mše svatá …

Měl jsem možnost se nedávno účastnit mše svaté v jednom městě, které je svou polohou i významem poněkud výraznější než Lanškroun, byť od něj není zas tak vzdáleno. Byla večerní mše svatá. Lidé se scházeli bočním vchodem doslova jako „šváby na pivo“. Přede mší byl růženec. Každé bouchnutí dveří iniciovalo vždy jednu konkrétní modlící se osobu podívat se ke dveřím. Pracovně ji říkejme „kontrolorka“. Nikdy ji nic neuniklo, kdo právě přichází … Začala mše svatá a lidé se stále průběžně trousili asi deset minut. Mnozí zaujali různé pozice za obrovskými sloupy pár metrů ode dveří, kde mohli tak nanejvýš hypnotizovat ponuré obrazy a nebo baculaté andílky či hlavu ďábla na kterou s jistou ignorací dupal jakýsi svatý s mitrou na hlavě. Soška čerta byla velmi realistická a chtělo se mi málem zakřičet – auúúúú … Protože jsme dorazili dříve, vychutnali jsme si veškerou dynamiku atmosféry. Zajímavou postavičkou byl starší pán s batůžkem, který těsně přede mší obešel vyhlídkově celý kostel, postál před bočním oltářem, kde se uklonil a v prostoru nekonečně volných míst si našel to své a usedl nedaleko nás. Obřadně vyndal brýle a pět minut po začátku mše svaté se stejně tak důstojně zvedl a odešel. Mše svatá byla dlouhá, varhany nádherně hrály a zpěvák z kůru kdesi vysoko zpíval takřka andělsky. Začal jsem mít pocit, že jsem na neplaceném koncertě. Výborná akustika chrámu byla nepřehlédnutelná. Mše svatá ale byla monotónní, řekl bych skutečně ubíjející. Lidé odpovídali hlasem nevýrazným a mdlým. Radost? Evangelium a radostná zpráva? Zřejmě tato informace sem nedorazila. Tedy nebylo to vidět na přítomných.

Jako lidé jsme se ztráceli pod obrovskou klenbou a autoritativní honosností chrámu. Vědomí malosti snad ubíjelo i hlasy lidí. Nějaký úsměv nebo přátelský tón mezi přítomnými? Zřejmě se to moc nenosilo, každý tam byl tak izolovaně nějak sám za sebe, ztracen mezi množstvím lavic a židlí. A tak jedinou šťávu tomuto dodávalo občasné ječení nějakého dítka, které se pokoušelo vytrhnout soše svatého větvičku z rukou a bez problémů překřičelo nevýrazný hlas kněze. Lidé odpovídali takovým způsobem, že jsem si říkal, že snad umí jen otvírat ústa. Nevím, jak přesvědčivě může znít Vyznání víry, když se přitom kuňká a vyznává tak, že není skoro slyšet. Děkuji tímto celé lanškrounské farnosti, že má zvuk a přesvědčivost a je jedno zda je plný celý kostel nebo jen pár lidí. Zde v tomto kostele jsem začal mít neodbytný pocit, že lidé se snad nenaučili mluvit.

Jen modlitba Otčenáše zněla normálně a sborově. Kázání bylo dlouhé, apelující na křesťanské hodnoty, ale bylo současně i neseno formalistickým duchem, bez větší intonace nebo důrazu. Stejně tak i ostatní prvky mše svaté, kdy jsem zvyklý, že určité okamžiky mše mají svou majestátnost a usebranost a i tón hlasu nebo zdravá intonace kněze toto má podtrhnout. Zde to běželo v monotónním rytmu, pro mne veskrze ubíjejícím. Že bylo něco proměněno to člověk málem ani nezaregistroval. Tón hlasu běžel jako bezbarvá vlnka a ukolébával k pasivitě a vnitřní neúčasti. Nejlepším indikátorem toho byl můj syn. Nebylo možné přehlédnout jeho „otrávenost“ a konstatování, že nyní už rozumí, proč ten pán odešel na začátku mše svaté J. Musel jsem se tomu trochu smát a vzít si to k srdci a byl jsem vděčný za tuto reflexi, za to, že mohu „nasát“ atmosféru kostela, atmosféru křesťanského společenství, jako náhodný návštěvník.

Přiznám se a nemusím to skrývat, že by mne stačily tři takové mše svaté a stanu se nevěřícím člověkem a nebo mimořádně otupělým a své duchovní zacílení bych hledal někde jinde. Hlas kněze, který mne nepozvedne, hlas lidu, který mne nepřesvědčí … Že ta chyba je ve mně? Jistě, i to je možné. Ale od křesťanského společenství čekám několik věcí. Přesvědčení ve vyznání a radost z Krista, který má šanci proměnit a proměňovat zármutek v radost. Prostředí kostela podobné krematoriu, lidé s útrpnými a vážnými výrazy odevzdaně posedávají roztroušeni po kostele. Stačilo hledat jen nebožtíka… Jak smutná představa. Kázání také nebylo povzbudivé, mluvilo se o různých náboženstvích co mají vůči křesťanství odlišného v té negativní rovině a také o tom, jak je málo kněží atd. Takže i toto mnoho nepovzbudilo a nepustilo do žil trochu „šťávy“.

Ano, kostel to byl mimořádný, prostorný a varhany dokonalé, ale kde je ten člověk, ten mraveneček skrčený pod klenbovím, kde je ten člověk? Hlasy lidí skomírají, hlas varhan duní jako Boží bouře a hlas mladého zpěváka posazený do výšek se vlní v dokonalém rytmu ve skvělé akustice chrámu. A lidé se ztrácejí v lavicích a zvuky varhan na ně ze zadu dopadají jako hřmění a nevýrazný hlas kněze je chlácholivě ukolébává a nevýrazně informuje. Bůh se proměňuje za naprosto totožného rytmu a život jde dál. Lidé mizí rychle z kostela a někteří dříve než skončí mše. Splněno? Nevím jak to berou. Já byl plný spíše únavy, unavenosti z mnoha slov, dlouhé mše a dlouhého kázání. Pochopil jsem, že existují i tzv. „svaté řeči“ . Ne, nejde o duchovní řeči, ale jde o „svaté řeči“, které jen opisují věci, zmnožují se v nebývalé kvantitě, chlácholí a skutečnou duchovnost dusí a paralyzují. Pochopil jsem, že i v duchovní oblasti platí – čeho je moc, toho je příliš. Byl bych schopen být na mši svaté velmi dlouho, kdybych cítil zapojení, kdybych cítil aktivní vklad přítomných i kněze a byl bych schopen být učastný i dlouhého kázání, kdyby mělo hlubší smysl, razanci a myšlenku. „Svaté řeči“ jdou jen tak po povrchu, nedokáží měnit, nedokáží proměňovat, stávají se mnohdy balastem a co hůře, překážkou duchovního růstu.        

( - miro- )