Když kámen mluví ...
Když kámen mluví ...
Přetrvávají staletí, zhotoveny z kamene, jejich motivy pobízejí člověka více přemýšlet o běhu tohoto světa. Jsou ukazatelem k nekonečnu, k něčemu, co nás přesahuje. Často lze z vlaku nebo auta vidět, jak jediným pozůstatkem zaniklé cesty uprostřed pole je malá kaplička nebo Boží muka se stromem, který vše ochraňuje ve svém stínu. Můžeme uvažovat nad historií daného kříže nebo sousoší, můžeme přemýšlet o tom, kdo a za jakých okolností tuto památku vystavěl a nebo i poničil.
Dřívější zbožnost lidí byla více zjevná a tyto symboly jsou toho zřetelným dokladem. Lidé více cestovali pěšky a měli tedy možnost intenzivněji a pozorněji vnímat krajinu ve které žili. Do svého prostředí byli více vrostlí a s přírodou spjatí a proto se obklopovali věcmi, které jim jejich víru mohly na cestách připomínat. Náboženské symboly vytvářejí v přírodě podivuhodné spojení člověka s přírodou. Náboženská symbolika není izolována v jakémsi zákoutí mimo svět, ale promítá se přímo do světa, tvoří jeho součást a odráží se v něm. Na kamenný kříž se snáší ranní rosa a Ježíš přikovaný ke kameni shlíží na náhodné kolemjdoucí po celé generace. Shlíží staletí z kamene, jakoby doufal, že lidé budou mít místo kamenného srdce zase srdce živé. Střídají se roční období a jedinými návštěvníky kamenného Ježíše bývají spadané listy, kapky deště, vločky sněhu, unavený sportovec odpočívající u kamenného podstavce, stařenka nesoucí květy, aby je umístila do zrezavělého úchytu na pilíři, parta lehce opilých mladíků zanechávajících po sobě střepy skla … a Ježíš mlčí a na vše se snáší podzimní déšť. Kámen se neubrání ani ostrým vrypům nože, když někdo chce zanechat své nesmazatelné poselství o tom, že zde byl v daný čas a nebo, že momentálně miluje jakousi X.Y.
Naše území je doslova poseto mariánskými, trojičními a světeckými sloupy. Dále jsou to různé pilíře a kříže, monumentální sousoší a nebo obyčejné křížky u cest. Svou víru a svůj vztah k Bohu se lidé snažili vtisknout do kamene. Je pozoruhodné, že taková nejstarší kamenná památka v našem okrese se nachází v Sázavě. Jedná se o pilíř s Pietou, který je datován do roku 1681. Nejmladší pilíř s Pannou Marií je zase v Horních Heřmanicích, postavený na cestě ke hřbitovu v roce 1933. Všechna tato kamenná zobrazení se snažila realisticky zachycovat a ztvárňovat víru bez nějaké stylizace nebo křečovitosti. Věřit bylo přirozené. Čím více křížů chátrá na pokrajích cest, tím více křížků a křížů se objevuje na hrudích celebrit všeho druhu. Kříž není už tak znamením příslušnosti, ale často spíše komerčním lákadlem, módním doplňkem, přívěškem na okrasu…V Mladé frontě z 24.srpna se bylo možné dozvědět z článku Dary Rolins, že velice atraktivním módním doplňkem pro muže je růženec, který prý supluje roli jakéhosi náhrdelníku. Člověk chce vlastnit od něčeho vždy kousek, chce být poblíž, ale nikdy ne příliš blízko, chce mít všechno, ale vytrácí se mu směr a cíl. Nechce o nic přijít, nechce nic ztratit, chce vše poznat, ale zároveň nepoznává občas své vlastní kroky. Hledání, identifikování se s něčím, nenáročnost, hluboká synkreze všeho co nás potkává. Otázkou je, co vznikne za produkt, na čem bude život moderního člověka postaven a k čemu bude jeho „pachtění“ směřovat. Obklopujeme se luxusem, stavíme na laciné symbolice a reklamních sekvencích, které tak lehce zdevalvuje čas.
Zvykáme si na široký prostor světa, globální pojetí společnosti, jistou bohorovnost a přesto jsme i s „internetem v ruce“ vystaveni naprosto stejným dilematům jako lidé před sto i více lety.
Ale vraťme se opět k hrubému kameni do něhož je vtesána náboženskost člověka minulých staletí. Je zajímavé, že mariánské sloupy převažovaly v 17. a 18. století. Ve století následujícím jich bylo dvakrát méně, ale namísto toho byly velmi četná sousoší Nejsvětější Trojice. Objekty bývají často v menších obcích nebo spojovacích cestách mezi městy neudržované a kámen je pokrytý vrstvou depozit a vykazuje různý stupeň zvětrání. Sloupy a pilíře v našem okrese jsou vytesány převážně z jemnozrnného až střednězrnného pískovce, který často obsahuje okrové až rezavohnědé žíly. Materiál pro náročnější architektonické články byl získáván zřejmě z mladějovských a maletínských dolů. Některé kamenné památky jsou v rukou památkářů, kteří je renovují, jiné chátrají a mizí. Někdy i krásně obnovený sloup působí sice hezky, ale poněkud sterilně, pokud k němu lidé nemají vztah a uniká pozornosti. A co se týče zdevastovaných věcí, tak v rámci katastru našeho města či mimo něj je jistě mnohé k vidění. Tak například doporučuji ke shlédnutí sloup Ecce Homo na polovině cesty mezi Lanškrounem a Lukovou (v roce 1998 byl ještě zcela nepoškozen). Těsně před vjezdem do Sázavy je zase po levé straně silnice „opuštěná svatyňka“, kterou momentálně nikdo „neobývá“. U mrazíren stojí mezi stromy také pomník, který vykazuje značné opotřebení „časem“. U autosalónu směrem na Ústí přišel Ježíš už dávno o své zpodobení a jenom samotný kříž s fragmentem těla zachraňuje situaci. Na půli cesty mezi Lanškrounem a Nepomuky je pod lipami sloup obrácený do pole celá desetiletí. V Třešňovci u Zemědělské školy je podstavec bývalého kříže nebo sousoší ukryt v zeleni vzrostlých cypřišů.. Závěrem bych zmínil sloup s křížem, který býval směrem na Nepomuky asi 200m za městem po pravé straně. Po roce 1989 býval ještě v dobrém stavu. Zanedlouho někdo svalil kamenný kříž, který se rozpadl na několik částí a později se započetím stavebních prací v okolí byl povalen masivní podstavec a odvezen neznámo kam. Co přežilo staletí za různých režimů, nepřežilo deset let svobody.
A proč toto vše píši? Protože je mi líto věcí, které se ztrácejí a jsou bezúčelně ničeny; věcí, které nám z dědictví předků vyrval obyčejný vandalismus a nevšímavost lidí. Kámen není mrtvý, ale „žije“, neboť je součástí tohoto světa, který do něj vpisuje svou historii. A kritériem ochrany není jen evidence památkového úřadu, ale především náš vztah k těmto věcem, který nejlépe demonstruje skutečnou hodnotu a význam díla.
Ing.Miroslav Kuťák