Venku je nádherný den, který prostě nelze přehlédnout. Slunce od rána zalévá zem a  teploměr sděluje, že minus šest stupňů po ránu je rekordem tohoto roku. Člověk by při pohledu na něj řekl – mrazivá nálada. Opak je ale pravdou. Když  zvedneme oči nad obzor, tak jednoznačně můžeme prohlásit, že slunce vítězí na plné čáře. Stromy jsou nehybné a vítr takřka nefouká; jaký je to rozdíl proti víkendu, kdy na meteorologické staničce na parcele jsem naměřil vítr v nárazu o rychlosti 142km/h a sousedovy pálené tašky se ze střechy snášely v proudu větru jako dětské vlaštovky. Nyní je už klid.  Dívám-li se z okna svého pracoviště, tak vidím, jak lidé na vedlejším domě odstraňují škody, které vznikly. Přišli o střechu nad hlavou. A už je tam lešení, mají zhotovený betonový armovaný věnec na osazení trámů, postavené lešení - cestu k opravě střechy.

I my často musíme hledat cesty, stavět lešení, odstraňovat škody, hledat způsoby nápravy škod. Týká se to  lidských vztahů, týká se to soužití, týká se to vzájemných cest, které mohou být mnohdy odlišné. Místo abychom používali dřevěných žebříků, rezavých lešení, stavebních vrátků, tak volíme někdy cesty luxusních slovních obratů a s našponovanou elegancí se necháme unášet „slovními rychlovýtahy“ do představ, které se nezastaví na řádku slov, ale kdesi uprostřed.  Necháváme doznívat nejasnou pachuť slov, která se jakoby vyhnou cíli, ale přitom neomylně zasahují.

Chceme-li opravovat přízemní domek, tak dostupnost oprav střechy je poměrně jednoduchá, stačí malý žebřík. Pokud se ale jedná o opravy patrových budov, tak mnohdy musí být lešení, podobně jako u poškozeného domu, který je vedle polikliniky. Jiná cesta nevede, jinudy se materiál na střechu nedostane.

Chceme-li věci opravovat, musíme vědět proč a jak.

Bůh  také opravoval, opravoval to, co člověk sám opravit nemohl dokázat. Poslal na svět svého Syna Ježíše, aby On našel způsob opravy a stal se Vykupitelem, který jediný mohl přemostil propast mezi člověkem a Bohem a člověk směl najít cestu k „opravě“. Nic ale není a nebylo bez oběti.

Podobně jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada „měděnce“, tak byl i Syn člověka vyvýšen … Každý z nás jistě zná ze SZ Jákobův žebřík, který směřoval z nebe na zem. Podobně i my musíme vkládat nebo spíše se naučit vkládat mnoho věcí do Božích rukou, aby se nestalo, že začneme stavět své žebříky slov, vět a úvah, které ačkoli mohou zaujmout, tak třeba se rovnají jen babylonským věžím. Musíme se učit pokládat své ruce na příčky Jákobova žebříku, který směřuje z nebe na zem.

To je ten jedině správný žebřík, dokonalé lešení, stavební vrátek, který nás má možnost vynést vzhůru. Možná utrpíme ztrátu, možná se umažeme, možná to nebude pohodlné, nebude to bez obětí, ale jedině tak se dostaneme do správného směru a do správného vztahu k člověku i Bohu.

6.3.2008