Cesty ...
CESTY …
Potkali jste někdy někoho, kdo si nese nosíček trochu nahoru a k tomu trochu té sebestřednosti a arogance? Možná si občas všichni neseme ty své nosy před Bohem a lidmi docela nahoru. Tohle víme lépe, tohle Bůh nepotřebuje, v tomhle máme lepší názor než druzí, tohle není potřeba a to zase ano … Opakem nosu nahoru je pokora a respekt. Bůh nás ale na rozdíl od lidí nepráskne přes prsty a leccos nám projde a prochází, nemáme přímou odezvu, neslyšíme zřetelně Boha a tak 
jsme leckdy odkázání na zkušenosti, symboly, osvědčené formy, zaběhnuté cesty … I zde ale musíme obezřetně volit, jestli cesta vede stále správným směrem a zda je „živá“. Šli jste někdy starou lesní cestou? Nedávno se mi to stalo a zpočátku vypadala cesta dost sympaticky a měla i poctivě vyjeté koleje a tak jsem na ni vyrazil, ale náhle začala houstnout, být zarostlá a pak už se ve středu cesty začaly objevovat i vzrostlé stromky o síle mužské paže. Cesta evidentně patřila minulosti a stala se neprostupnou, neužívanou … Jiné cesty jsou zase podezřele „lehké“ a jede se na nich rovně, z kopce a bez námahy. Není třeba svodidel, značek, varování, směrovek … I tyto jsou zrádné, protože jsou nenáročné, uspávající a někdy i adrenalinové, podbízivě lákavé. Každý cyklista například ví, jak moc pěkně se jede lesem od Skuhrova ke Knapovci do Ústí nad Orlicí. Ovšem zpátky … nekonečné plahočení. Takže každá cesta dolů, zvláště ta rychlá, svižná a přímá je vykoupena návraty domů, při kterých se často zapotíme. V duchovní oblasti je to dosti podobné. Slevovat, odřezávat, zevšeobecňovat, zjednodušovat nebo myšlenkově synkretizovat se dá vždy, namáhavější je ale ozřejmovat cesty nové a případně proklestit cesty osvědčené, umět nalézt i cesty ztracené, oživit stromořadí …Myslím, že to za tu námahu stojí. Velmi podobné jako v pohádce o Šípkové Růžence, kdy bylo potřeba si proklestit cestu k zakletému zámku… Jiří Schelinger zpívá krásnou písničku se známou melodií a v její části zaznívá jisté zklamání nad tím, že žádný princ už není … ovšem naděje tu je, že člověk sám smí být na místě prince … V oblasti víry nežijeme v pohádkách pro děti, ale v realitě možná hlubší než se zdá. Jsou i „zámky“, jsou i „princezny“, jsou i cesty zarostlé a neprostupné …. Učme se je hledat s respektem a pokorou. Uchopíme-li starou knihu, pak prach, jazyk díla nebo myšlenkové vzorce nás mohou odradit, nicméně moudré je umět pochopit onu odvěkou kontinuitu souvislostí, která i bez našeho vědomí mnohavrstevně prostupuje lidskými dějinami a veškerým lidským potenciálem a děním. Stojí za to hledat nejenom „zámky“, byť zarostlé v trní, ale i „živou vodu“, stejně jako v jedné z pohádek a tímto vlastně zažívat něco z naděje po které lidi od nepaměti touží….
Ještě spí a spí a spí zámek šípkový,
žádný princ tam v lesích ptáky neloví.
Ještě spí a spí a spí dívka zakletá,
u lůžka jí planá růže rozkvétá.
To se schválně dětem říká,
aby s důvěrou šly spát, klidně spát,
že se dům probouzí a ta kráska procitá,
zatím spí tam dál, spí tam v růžích.
Kdo jí ústa k ústům dá, kdo jí zachrání,
kdo si dívku pobledlou vezme za paní.
Vyjdi zítra za ní a nevěř pohádkám,
žádný princ už není, musíš tam jít sám.
<:)))>< miro
