Cestou necestou

Každý z Vás asi ví, co je to přijít o splněná očekávání, co to znamení mít zklamání, ztratit přátele … Stejně tak dost lidí ví, co je to ztratit cestu, zabloudit v lese, být na cizím území a neznat východisko… Vše má jedno společné - nejistotu a strach, který je přirozenou součástí lidského žití i přežití. Zbraní je ale dvousečnou. Nemá vést pouze k deprivaci, ale jeho přítomnost i aktivuje obranné mechanismy v lidském vědomí a umožňuje nalézat různé alternativy, postoje a hlavně východiska ze stresové situace. Člověk je „vytržen“ z letargie a přinucen řešit nové impulsy. Jak se zachovat, jak jednat, jak nasměrovat své snažení … Stává se, že je dokonce staven před morální dilemata, zda bude čestný a nebo zda zvolí cestu průměrnosti, tuctovosti a nekonfliktnosti. Každý má tento práh nastavený jinak a musí mnoho věcí konfrontovat se svým svědomím a je-li věřící, tak i s postojem své víry, vztahem k Bohu.

Každý člověk také, má-li srdce na pravém místě, je stvořen k tomu, aby aktivně jednal, aby se v životě snažil; alespoň trochu snažil uchopit Boha „za ruku“. Aby Bůh pro něj nebyl vzdálený Tvůrce, který přebývá kdesi v mimoprostoru nedotknutelnosti a nepostižitelnosti a nebo Někdo o kom vypráví pan farář a píše Bible. Bůh má šanci se člověka dotknout, pokud mu tu šanci člověk dá. Kristova láska není založena na splnění náboženských nároků a nebo zažitých úkonech, které nás ve své pravidelnosti v rytmu metronomu dostrkají až na okraj nebe. Kristova láska je dotek proměny, dotyk lásky, která nic nežádá a JEN miluje. Mnohým věřícím toto připadá laciné a vraští obočí, že tak jednoduché to asi není … A ono skutečně JE. „Bože, proměň mne, proměň můj vztah k lidem, práci, farnosti, rodině i sobě samému. Proměň mne a uchop mne do svých otcovských dlaní ..“ Být Bohem milován a chtěn neznamená věřit na zázraky charismatických vůdců, kteří omračují svým slovosledem a řetězcem Božích činů, kdy pak už jen zbývá „hereticky“ dodat: „zazvonil zvonec a pohádky je konec“. Být Bohem milován a chtěn neznamená šířit negativní dojmy a náladu a neznamená to taky se servilně usmívat za každých okolností a důvěřovat všemu co někdo řekne nebo vysloví.

Bůh je nepochybně vzdálený našemu chápání, neznáme podstatu jeho bytí, nerozumíme mnohovrstevnému tvůrčímu zásahu a neznáme hybatelské principy, které se tak úzce dotýkají našeho života, našeho bytí, jednání, našich životů. Jako malé děti jsme nerozuměli rodičům, nevěděli proč dělají to či ono, neznali často příčiny a důsledky jednání, neznali jejich dosah a význam. Nyní jsme stejně tak v pozici malých dětí a vždy budeme v této pozici, protože tento svět nám odnímá možnost proniknout a plně pochopit Boží záměry a vnitřní významy věcí. Můžeme se občas jako v odlesku dotknout hladiny Božího milosrdenství, můžeme podobně jako slepý člověk „ohmatat“ cestu, ale nemáme šanci plně prohlédnout. Přesto nám Bůh ukázal cestu – skrze Ježíše Krista.

Jak jsem už napsal: Kristova láska není založena na splnění náboženských nároků a nebo zažitých úkonech. Náboženské úkony, pravidelnost, důslednost nebo vytvalost je spíše morální vlastností, zodpovědností a službou. Velmi potřebnou a neocenitelnou. Přesto je třeba mít na paměti, že Bůh daruje milost, kterou si nikdy nelze zasloužit, vyběhat, odmodlit nebo dosáhnout na ni pomocí úkonů nebo zbožných činů. To by bylo takové vypočítavé uvažování příliš poplatné světskému. Bůh ale daruje spásu naprosto svobodně, stejně jako Ducha svatého. Je mnohokrát velkorysejší než my samotní. To jen my lajnujeme hranice, hodnosti či nehodnosti, vhodnosti či nevhodnosti … Bůh je nade vším, nad majetnictvím světským i duchovním.

Každý křesťan je povolán k obecnému kněžství, k životu s Kristem. Smí prožívat okamžiky smutku i okamžiky radosti. Okamžiky naprosté beznaděje i okamžiky bezmezného štěstí. Smí plakat žalem, ale i smát se. Například věřím tomu, že Máří Magdaléna byla tou ženou, která toto dokonale znala a stejně tak i zástupy mnoha a mnoha dalších. Bůh nás zachránil skrze Kristovu oběť. A právě oběť je tím, co mnohdy musí člověk přijmout i pro svou osobní víru. Umět přijmout odmítnutí, nepochopení, posměch, ať vnější nebo skrytý a nebo i problémy, které mohou nastat. Znamená to, že život křesťana by měl být staromilský, trpný nebo neradostný? Domnívám se, že v žádném případě, křesťanství by mělo být vnitřně radostné, mělo by být radostné nikoli pro radost samu, ale pro radost ze života, ze společenství církve, z Boha. Gaudium et spes (Radost a naděje) je jedna z konstitucí 2.vatikánského koncilu. Žít v radosti a naději je poselstvím křesťana… Současný papež také vyzývá, aby katolící proti negativům dnešního světa postavili „poselství radostné zvěsti, pravdy Evangelia pokoje“. A dále pokračuje: "Pouze Bůh činí účinným a opravdovým každé dílo dobra a míru, protože Bůh je Láskou, která zachraňuje svět."

Nedávno mne dojal novozákonní příběh Tabity (Srnky) ze Skutků apoštolů. Každý jej jistě zná, ale doporučuji nahlédnout. Jedná se o Petrův zázrak … Petr si uvědomil, jaká rána postihla učedníky v Joppe, když jim umřela tak dobrá žena. Pokusil se o nemožné. Vzpomněl si na Eliáše, který kdysi vzkřísil jediného syna chudé vdovy. Vzpomněl si na Ježíše, který jednou nestačil dojít do domu nemocné dívky a přece ji vzbudil … Od Petra to byla veliká odvaha a troufalost. Podobně jako Ježíš přikázal, aby všichni odešli z místnosti. Jsou věci, které se mohou odehrát jen mezi člověkem a Bohem. Pak za sebou zavřel dveře a zůstal s mrtvou sám. Jiný by měl strach a bál by se majestátu smrti. Nevěděl, co se stane. Ale věděl, že to nesmí vzdát. A pak řekl, tak jako kdysi Ježíš: Tabita kumi. Tabito, srnko, vstaň! Ona otevřela oči a Petr jí pomohl vstát. …

Kéž by i nám Kristus pomohl vstát, pomohl vstát i rukou jiných, povstat k novému životu z víry. Vstáváme z postele každý den, někdo starší vstává s pomocí jiných. Kéž by naše „povstání“ mohlo probíhat i v rovině Ducha. Jeden bratr ze společenství kdysi řekl – je dobré poděkovat Bohu za nový den, dříve než se ráno noha člověka dotkne země. A tak by to mělo být asi co nejčastěji …

Miroslav Kuťák (miro)