Přeji Ti dobrý den a vítám Tě na webových stránkách.

Být jako Bůh

Benedikt XVI. prohlásil v neděli v předvelikonočním kázání: "...Lidé jsou odevždy – a dnes více než jindy – naplněni touhou „být jako Bůh“ a sami dosáhnout výsosti Boží. Každý vynález lidského ducha v posledku hledá křídla, kterými by se mohl pozvednout k výsosti Bytí, aby se stal nezávislým a naprosto svobodným jako je Bůh. Lidstvo dokázalo uskutečnit tolik věcí; umíme létat. Můžeme se vidět, slyšet a mluvit spolu z jednoho konce světa na druhý. A přece je silná přitažlivost, která nás táhne dolů. Spolu s našimi schopnostmi nevzrostlo jenom dobro. I možnosti zla se zvětšily a doléhají na dějiny jako hrozivé bouře. Také naše omezení nám zůstala. Stačí pomyslet na katastrofy, které nás postihly v těchto měsících a nadále sužují lidstvo,“ řekl Benedikt XVI. doslova."

Velice rád bych k tomu dodal, že svět, příroda a vesmír je tak fantastický a mnohotvarý a lidstvo tak nekonečně omezeno v čase, prostoru i možnostech, že prohlašovat se někdy za Boha nebo za mluvčího samotného Boha a nebo se považovat za určovatele a hybatele osudu je vždy čin nanejvýš omezený a doslova patologický. Dějinné přešlapy jakýchkoli vůdců v oblasti vědy, politiky i náboženství, kdy se pasovali na rozhodčího samotného Boha nebo vykonavatele jsou vždy ukazatelem lidské zpupnosti, omezenosti a především ukazatelem lidské hříšnosti. Bůh vyzývá pouze k dotekům, k naslouchání, k poznání, k cestě... Jeho podstatnost je naprosto odlišná a našemu chápání vzdálená.

                     Bůh není ukryt jen za pocity srdce, za kokardami, za smělým kázáním, za tradicí, za morálkou, za boji za svobodu, za hříchem nebo milostí, za vraty kostela nebo za stránky svatých knih. Naším problémem je, že nevidíme a neslyšíme a nevycházíme na hlubinu, abychom pochopili své nejistoty. A tak příliš často oceňujeme vydobyté jistoty, známé cesty, osvědčené recepty, úhly pohledu... Kdo z nás by rád vstupoval v nejistotu? A přesto Nový zákon přináší podstatný rys - Ducha svatého. V Kristu se Bůh přibližuje člověku a sděluje něco výsostně jedinečného - apoštolové mluví z Ducha o letnicích a lidé jim rozumějí i ve svém jazyce. Bůh dává svého Syna, Bůh dává Ducha... Je to skutečně něco nového, neboť Duch je výrazem spolusynovství a přátelství s Bohem a nového procitnutí člověka, kdy Duch svatý smí přebývat v člověku. (1K 6:19)

    Jako lidé jsme slabí a s chybami (hříchy). Hledáme občas recept, jak obhájit svůj život a hledáme odpovědi. Máme šanci se dívat do mikrokosmu života, vidět nepřeberné množství forem života s pomocí mnohonásobného zvětšení a stejně tak pronikat do tajemství hvězd, jejichž světlo k nám proudí tisíce světelných let i po zániku samotného zdroje. Obrovské propasti nevědění a ztracenosti v kosmu, země jako nepatrná bakterie na pozadí obrovské scenérie. Člověku zákonitě chybí vědomí srovnatelnosti, možnosti pochopení, možnosti rozpoznání plné reality. Přesto se na této pranepatrné planetce ve srovnání s gigantickými tělesy kosmu zformoval život. Nezbývá nám než žasnout nad dílem Jeho rukou, jak vypovídá žalmista. Boha si neutváříme my, není odrazem našich tužeb a přání, nežádá dogmatické formy, zástupy a rojnice, nežádá mnohé divergence, tak časté v jeho stvoření. Myslím si, že Bůh daroval život a daroval cestu.

Boha lze uctít tak, když budeme jakýkoli život na zemi ctít a chránit, když dokážeme projevit vděčnost a v bližním vidět sobě rovné. Vždyť vše co lidstvo odhaluje je vepsáno dávno v manuálu možností světa, není to vlastně nic nového, pracuje se s možnostmi vetkanými do kosmu. Přesto lidé občas chybují - hřeší. Dokáží se nenávidět, dokáží se zabíjet po milionech a hledat důvody. Vyspělá medializace a diplomacie je schopna vydávat i zkreselné obrazy dění. Různé kampaně dokáží zveličit a nebo i zkreslit události kolem nás. V mnoha ohledech pak je výsledkem rozčarování a frustrace. Doba přináší i díky internetu obrovské množství informací i dezinformací, záplavu možností, které jsou dostupné i nejmenším. Umět rozpoznávat život a uchovat jej zdravý, znamená rozlišovat a hlavně pěstovat i duchovní imunitu vůči vlivům, které život i víru rozmnělňují a znehodnocují. Jsou dvě slůvka - Dobrý den a Děkuji. Často se používají při komunikaci. Je dobré je používat i v komunikace s Bohem. A to kdykoli. Není místa, kde by Bůh nebyl určitou formou přítomen a je jedno, zda při procházce krásnou přírodou, při setkáním s lidmi, při svátostném setkání v eucharistii. Být otevřen k vanutí Boží lásky, být otevřen k přijímání doteků Božího Ducha i k prožitkům Božího majestátu je vnitřní podstatnost všeho stvořeného.

V dnešní době se můžeme dívat zblízka na modré laguny plné delfínů, na deštné pralesy, kdy neriskujeme uštknutí jedovatým hadem a přesto jsme tak blízko. Díváme se i na bolesti válek a utrpení zúčastněných. Více prostoru se dává ale ukázkám bojových technologií a snadností zásahu cíle, méně už bolesti a zkáze, která zústává na zemi… Stejně tak není dne, kdy by v televizi neběžela kriminálka v akčním duchu a střílelo se jako o závod. Postřelený hrdina se drží za rameno a vesele pobíhá po scéně ač v reálu by asi byl v šoku a zmítal se na zemi. Vnímání bývá posunuto a pokřiveno. Mediální hvězdy nám programují svůj život, ukazují své přednosti i zápory, vytvářejí nové normy v duchu nezávislého individualismu. Moudrost se stává služkou v područí samolibých slepců. Utvoříme život podle svého scénáře, vytvoříme režii, kterou svět nezná, prosadíme myšlenku, která omráčí a přitáhne, naláká… Mnohdy jsou právě takové vzory plné „éček“, plné balastních aditiv a konzervovadel. Ano, chutnají dobře, vypadají dobře, sebevědomě ukazují své cíle a vize… Stávají se bohy pro media, zábavní průmysl, jsou žádáni a zaplňují prostor… a tak zazáří a časem odpadnou.

Život je ale vždy malinko o něčem jiném, to věděli předci ještě před sto lety, kdy přijelo kočovné divadlo, za vesnicí zakroužila skupina vozů s plachtami, zmizela slípka ze dvora a na poli bylo třeba udělat seno. Ctít život, umět pozdravit Boha a děkovat Mu je stále platné… Stejně tak jako vidíme nejenom radost, ale i stíny světa, musíme mít oči vždy otevřené. I v bolesti světa můžeme spatřovat tichou a tak trochu mlčící Boží tvář, můžeme vidět naslouchající odloučenost, která přijímá úděl a vytrvá a zůstává jistotou i v dobách smutných, těžkých a bolestných. Je to veliká výzva přesahující naše chápání a nutící nás k otázkám i odpovědím.  

(miro) 18.4.2011