BYL JEDNOU JEDEN KRTEK

Zima byla tento rok teplá a sněhu nemnoho, takže bylo možné sledovat především na vlhkých loukách zástupy krtinců velkých i malých. Krtka jsem naposledy „na živo“ viděl jako kluk. Chytil jsem ho, když přelézal silnici za koupalištěm. Poté jsem ho měl celý týden v plastové míse vyplněné zeminou. Uvnitř mísy si krtek zbudoval tunel, kterým pravidelně prolézal a sbíral žížaly, které jsem mu tam házel. Pak jsem ho pustil do přírody, aby mu bylo veseleji. Většina zahrádkářů krtky nemiluje. Nedávno mne zaujala neústupnost jednoho pana krtka. Směrem od pole se snažil krtek na jedné parcele statečně překonat zámkovou dlažbu. Hustota krtin prudce narůstala, ale vždy tunel skončil u betonového obrubníku. Nakonec se krtek rozhodl rezignovat na osvědčené metody hloubení a překročil silnici po svých a na čerstvém trávníku nové parcely za cestou započal vyrábět nové kopce. V zelené travičce, na rovném povrchu se začaly objevovat symetrické krtince a bylo vidět, jak teprve nyní je pan krtek spokojen, nikoli však dotyčný majitel skoro anglického trávníku. Krtek je vůbec milé zvířátko a to možná díky panu Zdeňkovi Müllerovi a jeho krtečkovi a půvabným příběhům, které snad každé dítě zná. Krtek je takový skrytý pracant. Málokdo ho potká, ale jeho dílo nelze přehlédnout. Pracuje skrytě a na povrch vylézá zřídkakdy. Krtkův labyrint se skládá z jedné hlavní chodby, která vede od pelíšku, který je důkladně ukrytý pod kořeny stromů, až k místu, kde se nachází potrava. Tato cesta zpravidla nebývá označena krtičinami. Lze jí však poznat tím, že zde uvadají rostliny více než v okolí. Ostatní chodby vesměs ústí zpět do hlavní chodby. Mimo těchto chodeb najdeme v krtkově labyrintu i takzvanou tajnou chodbu, která vede do hloubky a po čase také ústí do hlavní chodby. Obývá takřka celý svět. Skoro celý život tráví pod zemí. Je známý svým vynikajícím hmatem a čichem. Ač mu chybějí boltce, má i dobrý sluch.

Na jednom milimetru čtverečním má krtek 200 i více chlupů. Srst krtka je tak spletená a stočená, že se nejen nikdy nepocuchá, ale ke kůži nepronikne ani voda. Krtek si tvoří zásoby dešťovek. Několikerým kousnutím dešťovku sice znehybní, ale neusmrtí. Do své zásobárny si může nanosit až několik set dešťovek. Krtčí chodby dosahují délky 5O m, ale mohou měřit i 150 m. Postranní chodby jsou pod povrchem a hnízdo krtka je v hloubce 50 cm. Kolmými šachtami pak vystrkuje hlínu na povrch. Největší krtina je v místech, kde má krtek svůj hrad. Tam má i hnízdo, které si vystýlá listím a travou. Krtci překvapivě dobře plavou. Matka s mláďaty žije nějaký čas společně, jinak jsou to samotáři. Velice hustá, lesklá a měkká srst je tmavě šedá, téměř černá, na spodině o něco světlejší. V přírodě se ovšem mohou objevit i skvrnití, narůžovělí nebo bílí jedinci. Krtek je nadmíru odolný, takže byl objeven např. i v Tatrách v nadmořské výšce 2 150 metrů. V období námluv mezi sebou samci bojují o přízeň samičky. Každý vrh se skládá ze 3 až 9 holých a slepých krtečků, kteří záhy po příchodu na svět nejsou větší než zrna fazole.

Celý článek jsem věnoval těmto fantastickým tvorům, kteří skryti v půdě, budují své labyrinty pod zemí a své malé i velké hrady na loukách, polích a zahradách. Dnes jsem měl možnost vidět jednu z největších krtin. Nacházela se na mokřadní louce v obci Dolní Čermná. Orientačním přeměřením měla šířku v základu 90 – 100 cm a výšku 40 cm. Nikdy jsem nic podobného neviděl a proto jsem také zastavil auto, abych se na ten skvost šel podívat zblízka.

A jaké že poučení plyne z tohoto popisného článku o panu krtkovi? Snad jediné. Buďme vytrvalí jako krtek a nezapomeňme, kde máme své chodbičky života a neztraťme se v labyrintech tohoto světa :-) A snad také to, že jako krtek nemusíme být vždy vidět, ale o to činoroději musíme pracovat.

(-miro-)