Boží světla
Boží světla
Minulý týden jsem se několikrát vypravil na hřbitov. Ne snad z touhy a snahy získat odpustky, ale spíše z touhy navštívit místa, kde lidé pomyslně odpočívají pro vzkříšení a kde většina živých zanechává svíce jako živoucí vzpomínku na jejich životy. Vzpomínal jsem na minulý rok, kdy jsem s Rudou Minářem procházel tato místa za soumraku a fotili jsme záplavy světel na hrobech a vstřebávali tu atmosféru dušičkového hřbitova. Nyní už Ruda mezi námi není, zůstalo najednou prázdné místo a na jeho místě odpočinku svítí svíce jako vzpomínka, jako živý oheň, jako symbolika, která vyzývá k duchovnímu vnímání jiné reality, jiné roviny existence. Svíce se může zapálit z obyčejného zvyku a nebo i jako symbolika modlitby za zemřelé. Romano Guardini v knize O posvátných znameních popsal zapálenou svíci jako výraz pohotovosti a věrnosti před Hospodinem. „Stravovat se v pravdě a lásce pro Boha, jako svíce ve světle a žáru, toť nejhlubší smysl života.“ Se synem jsem navštívil hřbitov ve večerních hodinách a bylo jasné noční nebe, nikde ani živé duše a obloha byla poseta stovkami hvězd, měsíc jasně zářil a pod touto klenbou žhnul hřbitov záplavou světel. Byl to fascinující pohled, kdy jakoby hvězdná obloha se dotýkala země a zemřelí měli svá světla v nebesích. Ačkoli nikde nebylo ani živáčka, tak hřbitov tímto způsobem nezvykle ožíval ve své pokojné a nadějné formě, kdy nebyl prostor pro smutek nebo beznaděj. Mám rád hřbitovy, které mají světla a které „žijí“. Ačkoli nejdůležitější je pochopitelně to, co vykonáme pro své blízké za jejich života, tak stejně významné může být to, že se snažíme pochopit a vnímat realitu jinou. Naše vzpomínka, prosba, modlitba nás může více přibližovat k Tomu, který je Pánem živých i mrtvých a který naše prosby a chvály slyší. I zemřelí potřebují naši podporu na své cestě k Pánu, na cestě, která nás živé zatím jenom v budoucnu čeká. A jak se zpívá v jedné písni : „Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, ať nad námi rozjasní svou tvář... „ Ať dokážeme i my rozjasnit svou tvář a milovat život v jeho věčném trvání a koloběhu, v jeho nálezech a také ztrátách. Nic co bylo vykonáno nebude zapomenuto a stopa každého člověka má význam, který mi nedokážeme posoudit. Svíce na hrobech svítí zemřelým do Věčnosti a není to prostor pro nostalgii, ale prostor pro naději a radost z života a děkování, že smrt před Bohem je předělem našeho zemského putování a cesta vede i dále ... neboť Bůh je Bohem živých a nikoli mrtvých. (srov. Mt 22.32).
