ATEISMUS A VÍRA
Někde jsem potkal slogan Jsem křesťan a jsem na to hrdý. Nahlédl jsem do diskuze, nezapojoval se a pouze krátce prolétl několik posledních příspěvků… Bylo mi smutno. Voltaire by zajásal, tedy ten, který náboženství popsal slovy: „Náboženství vzniklo, když hlupák potkal podvodníka.“ Převažovali eskamotésrké příspěvky nevěřích a provokujících jedinců. Ano, je mi smutno z toho, kolik za těch let uzrálo ateistů, i docela chytrých hlav, které rozeberou náboženství a odsoudí ho do temnot během 5 minut. Asi jsem si toho prostě za ta léta nevšiml, ale roste nám tu jiné náboženství – ateismus.
Dozrává generace, která se tzv. narodila ve svobodě, ale také v době, kdy církev hledala tvář a povětšinou se neuměla otevřít a nabídnout svůj potenciál. A nejde zdaleka o nějaké hurá akce, balónky letící do oblak a kopírování „normálnosti“ světa, ale jde o zdravou identitu křesťana, vědomí, proč jsem křesťan a proč věřím 
v Krista. V dnešním světě se nevystačí s formalismem, polovičatostí, setrvačností a oprašováním „ikon“. To je zoufale málo. Sami vidíme, kolik práce a úsilí se věnuje různé činnosti na tomto světě, kolik se obětuje a vynakládá pro znalost cizího jazyka, vědy, hudby, samotné obživy člověka, fungování rodiny. Pokud nejsme zcela slepí, tak vidíme i bolesti světa. Vidíme lidi, co nemají pomalu kde spát, vidíme mladé co jsou dětmi ulice a při rozhovoru zjistíte, kolikrát se rodiče rozvedli…, vidíme, jak někteří lidé trpí, jsou nemocní a nebo bezútěšní a nebo naopak sebevědomě agresivní a svalující na vše dobré vše špatné. Vidět iluze, jakousi sebeuzdravující proměnu světa vzcházející z nějaké idealizace proměny člověka, nějaké spontánní vývojové změny srdce, mysli považuji za nereálné. Přesto ale chci tu dynamiku, ten potenciál změn vidět, ale ne výhradně v nás lidech samotných. Dokážeme s tou Boží jiskrou v nás, spolupracovat? Slyšíme Jeho hlas? Mnoho lidí i věřících obětuje mnoho času své práci, každodenním informacím z tisku, běžné zábavě, rodině, koníčkům… Ano, je to normální, je to život. Přesto jsem se ale vícekrát setkal s tím, že takovým lidem je zatěžko vložit nebo investovat nějaký čas nebo aktivnost směrem k věcem, které mohou více posunout jejich náboženské smýšlení, učinit něco navíc pro víru i druhých, své vlastní poznání a účastnit se věcí, které nejsou tzv. „nedělně povinné“.
Projevit spontánní aktivitu, jenom z toho důvodu, že vnitřně chci „žít a vědět“, rozvíjet ušlechtilé věci... Jsou lidé, co JDOU pravidelně do kostela, DAJÍ do košíčku minci, OČEKÁVAJÍ, že něco vyslechnou v neděli v kostele a pak zase jdou a jdou… Současný KŘESŤAN, katolík jako by se nechal jen obsluhovat? Někdy mám ten pocit. Vejde se do kostela, nikdo nic nechce… Farář povykládá, poslechneme si…. Poslušně odříkáme co je ve mši svaté, byť mnohdy lidé neučiní ani to… postavíme, posadíme, postavíme, postavíme… Kdosi tomu říkal „náboženský tělocvik“ :-) Proniká do nás ale Boží slovo a nejde zdaleka o kázání, ale právě o silné momenty mše svaté, které by měly zaznít nikoli jako mantra či zaklínadlo, ale které by měly otevřít a přivést nás k bližšímu naslouchání a spoluúčasti na bratrském společenství. Musíme se UČIT rozumět a to nejenom ve mši svaté, ale i v životě. Nic nejsou JEN náboženské kecy, jak jsem kdysi dávno zaslechl takové označení. Tedy po pravdě řečeno ano, náboženské kecy jsou, když se mluví o věcech, které mohou být jen zbožně patetické, prvoplánově moralizující, nepočítající s realitou žití. Mohou to být řeči, které ze své podstaty nemohou probudit v člověku touhu poznávat, touhu žít…
Na Britských listech si čtu jeden článek o tom, jak je jeden pisatel hrdý, že se prý osmdesát procent lidí hlásí k ateismu a nezapomene popsat celou genesi církve se vším všudy a přes tmavé brýle. Má obratný styl demagoga, nenechá na té „tmářské organizaci“ nit suchou. V závěru projevuje bezbřehé nadšení na kulturním výdobytkem současné české společnosti, tedy ateismem, za který stojí za to bojovat…
Ano, vyrostla nám generace nových a obratně píšících věřících – ateistů. Článek je starý asi pět let a předpokládám, že současné pedofilní skandály autorovi pomohou svůj názor ještě více zformovat. Někdy mne až mrazí, jak šikovně a obratně ateističtí mladí píšou, jak racionálně rozpitvají církev, víru, Bibli… A oponentura věřících někdy bývá slabá, nevyvážená, fundamentální, nevyzrálá… Tolik bych si přál, aby lidé byli skutečně hrdí na to, že jsou křesťané, ale nemuseli to nikdy dokazovat silou, zbraněmi, nesnášenlivostí nebo zlobou. Myslím si, že jediná cesta k tomu, aby křesťan byl křesťanem a byl na to hrdý není jen sebeujištění že tomu tak je, výpočtem kolik je věřících, kolik má církev lidí, odkazem na osobnosti… KAŽDÝ člověk a tedy i křesťan je osobnost. Na křesťanském webu www.christnet.cz jsem viděl anketu s otázkou – Věříte ve vzkříšení Ježíše Krista? ANO odpovědělo 217 a NE 53 účastníků. Přál bych si, aby stále více křesťanů vědělo proč a čemu věří, aby stále více věřících nečekalo kdo jim co přinese, neshlíželo k lidem, ale ke svému srdci, aby přemýšlelo o své víře a dokázalo dát jiným možnost pochopit, proč Kristus přišel na tento svět. Milovat Krista, znamená chtít vědět více o tom, proč věřím a jak. Milovat Krista znamená vidět přírodu, svět, lidi, bližní a sebe samého v kontextu Božího tvůrčího záměru. Od Boha nemůžeme poodstoupit, svatý Pavel říká, že v něm dýcháme, pohybujeme se a jsme… A V Janově listu zaznívá: "A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra" (1. Jan 5:4) (miro)
