Alkohol? Alkohol!
Alkohol ?Alkohol !
Jaká je nejstarší výtka na adresu křesťanů? Během dvaceti století církevních dějin uslyšeli křesťané různé výčitky a námitky, ale která byla ta první?
Jsou opilí ! Opili se mladým vínem!
Takto ohodnotili kolemjdoucí hned první veřejné vystoupení křesťanů. Stalo se o letnicích v Jeruzalémě, v den, kdy se zrodila církev. Na začátku knihy Skutků apoštolských (2,13) čteme o posměšku, které vyvolalo podivné chování učedníků. Skupinka příznivců nedávno ukřižovaného Ježíše se snažila sdělit všem lidem okolo, že Ježíš není mrtev, že žije… Pryč byli pochybnosti, strach, obavy, zapření, zbabělost učedníků, která následovala po ukřižování …Duch svatý učinil náhle s lidmi ohromnou proměnu. Kdo byl ten Duch, kterého Ježíš zaslíbil?
Někteří lidé v současnosti a někdy i věřící pochybují o vzkříšení Krista a nebo polemizují s tím, zda to tak vůbec bylo možné, jestli to nebyl symbol, obraz, metafora, zda se neuzdravil atd. Kristus jakoby pro ně byl dokonce vedlejší produkt neznámého Boha. A tak si někdy lidé v obrazu Boha vystačí se svým obrazem jakéhosi vzdáleného Boha skrytého v intimitě víry a pokud možno tak vzdáleného, aby do života moc „nekecal“. Možná se ale připravují právě o to, co Kristus příšel sdělit a hlavně proč přišel… Lidé si někdy vytvoří svůj obraz Boha i víry na který jsou dokonce paradoxně hrdí a bojují tak pomyslně proti církvi, která jim něco „nařizuje“. Zásadní problém je ale v tom, že ono o církev vůbec nejde, ale jenom a pouze o VZTAH k dobrému Bohu …
VZKŘÍŠENÍ JE ŽIVOT, RADOST, NADĚJE …
Skutečný Bůh je Bohem živých a každý má naději být před Bohem živý. Vždyť je psáno o tom, kdo uvěří, že proudy vody živé poplynou z jeho nitra … Je to psáno o Duchu svatém …
Vratím se ale k tématu. Učedníci jsou opilí, zněla výtka z davu … Opilost jakoby vysvětlovala prazvláštní chování křesťanů. Ten příval slov se nezasvěcenému pozorovateli nutně jevil jako alkoholové opojení. Člověk, který si trochu přihne, často mluví bez zábran. Alkohol rozvazuje jazyk. Jenže za výřečností apoštolů nestálo ani víno, ani pivo nebo pálenka. Jazyk jim rozvázala zkušenost s živým Bohem. Najednou měli o čem mluvit a nebáli se mluvit. Měli v sobě nového Ducha. A to je veliký protiklad, když člověku jazyk rozváže alkoholický nápoj, nebo když mu jej rozváže radost ze života. A právě o tomhle protikladu se píše v epištole Efezským. Neopíjejte se vínem – v tom je nezřízenost –, ale buďte plni Ducha.
Apoštol nemyslí na obyčejnou abstinenci, jak ji chápeme my. Alkohol sám o sobě nebyl špatný, ale opilost ano. Ve starověku v různých kultech se alkohol používal nejen na hostinách, ale navíc i při náboženských obřadech. Alkohol byl nástrojem náboženského zážitku. Řecký bůh Dionýsos byl božstvem vína a radovánek. Při jeho oslavách se vínem nešetřilo. Bůh to byl oblíbený a dostával další nová přízviska, kupříkladu Bakchus, což znamená třeštící, dovádějící. Nevázaným slavnostem se ještě dnes občas říká bakchanálie. Pořádně se napít, zažít, co ve všedním dnu nezažiji, odskočit si pryč od běžných problémů, odvázat se a nebo utopit žal ve víně, takové bylo pravidlo. Vlastně se zas až tak moc nezměnilo. Mnozí současníci se drží také tohoto pravidla. Touha prožít něco nevšedního se dodnes řeší pomocí alkoholu. A protože lidstvo je vynalézavé, přibyly k alkoholu ještě jiné drogy, které stav vědomí posouvají ještě někam jinam. Již nejsou součástí náboženství jako kdysi, ale ten hlavní záměr je stále stejný. Na chvíli uniknout, ze stresu, vypnout starosti a bavit se, radovat se, netrápit se. Popustit otěže sebeovládání a nebo nadzdvihnout stavidlo nezávaznosti a lehkomyslnosti.
Latinské slovo „spiritus“ lze přeložit jako duch nebo dech, případně líh. V angličtině je ekvivalentem slovo „spirit“, které lze přeložit obdobně. Od stejného slovního základu je odvozen i pojem „spiritualita“, či „spiritualismus“. Tento výraz zřejmě vznikl z pozorování, že člověk pod vlivem náboženské praxe, mystéria, vykazuje známky podobné alkoholickému opojení. Tzn., že se dotyčný pod vlivem „náboženského ducha (spiritus)“ – není to myšleno hanlivě, ale popisně - chová jako opilý, má změněný stav vědomí, a proto dosažení tohoto stavu bylo i cílem mnoha kultických obřadů. Jedná se však o ryze pohanské představy, které se projevily např. v dionýsovských kultech, kde se alkoholu k dosažení takovéhoto stavu používalo.
Bible nás naproti tomu vybízí ke střízlivosti. Kněží, než vstoupili do chrámu, nesměli být pod vlivem opojného nápoje (Lv 10,9). Proroci přísně vytýkali lidu pití opojných nápojů při uctívání Boha, neboť při tom docházelo ke zpohanštění pravé bohoslužby. Podobné paralely najdeme i v Novém Zákoně. Pavel zde píše: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista” (Ef 5,18-20).
Opíjení se, o němž je řeč v dopise do Efezu, to opíjení není tedy pouhým výsledkem konzumace alkoholu. Není to jen opilá mysl, nýbrž opilé srdce, opilé nitro a útěk před střízlivým pohledem. V Bibli není nařízena abstinence, ale mnohokrát zaznívá varování, aby opilost, útěk k alkoholu (v té době především vínu) nebyl „útěkem“ před sebou samým, před Bohem, před zodpovědností … Člověk velmi rád své těžiště „radosti“ posouvá do přirozenějších a lidských mezí. Posedět na skleničku, dát pár piv nebo několik panáků … Je to tak časté a skoro i normální. Je otázkou jestli ona radost nebo potěcha nese ty správné plody a uspokojení z dlouhodobého hlediska a jestli to není určité „placebo“, které řeší úplně něco jiného. Třeba prázdnotu, stres, bolest, smutek nebo neschopnost se radovat a těšit z jiných věcí. Odpověď si vždy každý musí učinit sám. V každém případě následky vlivu alkoholu vidíme dnes a denně. Nemusí to být jen to, že opilec v autě někomu zabije půlku rodiny, ale může to být pomalý zabiják vzahu, těla, opravdového štěstí a nebo náhrada za „všednost a každodennost“. Alkohol se může stát samozřejmostí, lékem, přítelem, odpovědí na stres… Vždy bude ale jen imitací něčeho, podpůrným prostředkem nebo společenskou samozřejmostí, která někomu neškodí a někomu zase naopak velmi mnoho. Platí zde dvojnásob – Kdo s čím zachází s tím také schází …
Pro křesťany by mělo platit, že ta radost by měla být především způsobena tím, že patří Bohu. Duch svatý by měl být tím pravým zdrojem radosti. Učit se radosti z Ducha svatého by mělo být mocnou touhou každého věřícího. Učit se tomu, znamená vynaložit námahu a něco obětovat. Když se někdo chce opít, tak naopak žádnou námahu vynaložit nemusí … Holt není spirit jako Spirit :-)
miro <:)))><
