„Svatá“ spokojenost

Homo sapiens sapiens se objevil na Zemi zhruba před 40 000 lety. Do střední Evropy se přestěhoval z jihu. Vyznačoval se tím, že lovil ve skupinách, kočoval a stavěl si obydlí. Pohřbíval své mrtvé, objevil umění - maloval na stěny jeskyní obrázky a vytvářel sošky, jež sloužily ke kultovním účelům. Všechny druhy, vyjma člověka moudrého vyhynuly před 30 000 lety. Ano, to je předpoklad založený na výzkumech a představách vědců, kteří se tímto zabývají.

Člověka tak odlišného a přece tak sobě blízkého najdeme na všech částech naší planety. Pravděpodobnou kolébkou člověka je subsaharská Afrika, což je v současnosti nejzaostalejší oblast s nejvyšším počtem chudých a silnou sociální a ekonomickou nouzí. A přesto se zde zrodil s nejvyšší pravděpodobností  fenomén zvaný člověk.

Ano, a tento člověk kráčel dějinami s tvrdostí, bezzákonností a krvežíznivostí jako žádný živočišný druh. Vyvražďoval celé národy, potíral jiná smýšlení, pronásledoval sebe navzájem pro odlišnosti v čemkoli, provozoval kanibalismus nebo obřady, které přinášely utrpení jiným. Dokázal i pro jiný odstín smýšlení zabíjet a podrobovat jiné a slabší, vytvářel nové a nové zbraně, nástroje a ideologie, které v kolektivním zájmu zabezpečovaly život různým skupinám, kmenům a společenstvům. Projevy sociálního egocentrismu na úkor druhých byly běžné. Člověk nikdy nebyl individualista a kmenové zřízení se postupem času vyvinulo do současných forem a soukolí, které s jistou moderní systematičností hájí vyváženě zájmy určité skupiny, státu nebo společenství. Vše toto je důsledkem růstu, vyspělosti, sociální evolučnosti a výslednicí mnoha střetů. Nic není bez oběti. Ani vynález léku, ani nová protilátka, ani způsob výroby té či oné substance. Stejně tak je možné toto převést do roviny náboženské. Dokonce i mnohá myšlenka v sobě nese cesty zkoušek, hledání, tázání se, ztrát i bolestí. Určitým obrušováním, napřimováním, tříbením a jistým přirozeně daným experimentováním je možné dosáhnout určité úrovně vztahů, cílů nebo výslednic, které mohou být novým kvalitativním stupněm a klíčem k poznání. Zajímavé je na tom to, že ne my ani nikdo konkrétní není tím určujícím prvkem, ale v určitém smyslu naše jednání jen nalézá formy, které zde již v připravené rovině existovaly. Každá ta drobná součást našeho bytí a našeho jednání a to dokonce na úrovni jednotlivce i celého společenstva má už existující pravzor, který existuje v zárodcích kosmu a existoval už před naším narozením.

Mám-li možnost nějak jednat a nějak smýšlet a něco poznávat, není to ani mou zásluhou, ale spíše zásluhou Tvůrce, který toto vtiskl jako možnost do samotného principu vesmíru. I ta nejběžnější věc, kterou člověk může dělat a může hlavně vědomě dělat je oslavou velkého díla Tvůrce. Je jedno, zda je někdo učitel, někdo lékař nebo uklízeč nebo žena v domácnosti. Dílo každého člověka je tak velké do jaké míry je dělá s ryzím srdcem a čistou duší. Bůh se nestává nehybným principem, který se klene ve své neprostupnosti nad „oživeným“ lidstvem, Bůh je živoucí Dar pro tento svět. V Ježíši Kristu se zjevilo Světlo, které smělo být mostem, smělo prozářit a obnažit novost myšlení, jedinečnost vykupitelského daru, zjevit podstatnost víry ve Vykupitele. Člověk ale neslyšel a mnohdy zotročil své protivníky stejným způsobem jako dříve, zneuctil dar, zneuctil Světlo a nechal prostor temnotě, která neměla východiska. A tak lidé pevně svázaly víru dogmatickými okovy, dali ji do vínku i mocenskou nadřazenost a služebnost, okrášlili jedinečného Vykupitele květinami a uzavřeli ho do majetnictví „vyvolených“ a sarkofágu „nedotknutelnosti“.

V moderní době jsme dospěli do stádia lenosti a „svaté“ spokojenosti. Snad vinou svou, snad vinou toho, který svádí z cest se učí lidé nevidět, neslyšet a necítit. Zahleděni do svých prostorů bytí, svých zájmů a povinností, svého lidského hemžení se uchylují  k stereotypní funkčnosti života, náhražkovým zábavám, kdy schováni ve svých „útulcích“ přestávají hledat odpovědi na svůj život. Pokud budeme mluvit o člověku jako o člověku hříšném, pak hříšný člověk je takový, který ztrácí schopnost vnímat skutečnost jaká je, jeho schopnost slábne, protože bývá veden svými přáními a požadavky, soukromými zájmy a názory, kterým musí třeba druzí ustupovat. Hříšný člověk atrofuje ve svém lidství, postrádá realismus pro „Boží věci“ a novost vidění, vystačí si s náboženským stereotypem, vyšlapanými cestičkami, standardem na nějž nedá dopustit a zkušenostmi o které se může opřít. Očekává takový člověk vůbec něco?

K duchovní i duševní slepotě můžeme dojít, pokud se nějaký náš smysl začne uzavírat. Třeba sluch – pro prosbu člena rodiny, přítele, kamaráda. Neslyšíme a za čas také přestaneme vidět. Obyčejné všednosti a   pak i věci podstatné. Největší prosby se ale nevyslovují nahlas, život našeho bližního nás prosí mlčky. Pomalé uzavírání brány smyslů hrozí každému a „němé“ prosby blízkých, přátel nebo i svého svědomí můžeme přestat slyšet a začne nám „unikat“ mnoho tichých hlasů našich bližních. Pak přijde na řadu zrak, kdy vidění oka se zúží jen na okruh nezbytný a budeme vidět časem jen to co chceme, co sobě určíme jako prioritu. A po čase zjistíme, že jsme si vymezili pouze SVOU cestu a na té cestě  chceme vidět to co požadujeme a očekáváme. Kde je ten Bůh v kterého věříme? Má nás čím překvapit a kde je jeho vůle? I cesty lidí do zpovědnic mohou být vedeny egocentrickou snahou a očištění svého úzce zaměřeného já, ale přitom výsledkem může být stále tentýž člověk, který uzavřen ve své funkcionalistické ulitě nikdy nepochopil mnohotvarost života, svobodu Ducha a znovuzrození a proměnu duše. Křesťanská spiritualita přetváří podstatu člověka, sytí člověka a doslova oblažuje nadějí z Božího obdarování. Cesta ke Kristu není naučená přímka vztahů nebo forma úkonů, cesta ke Kristu je dobrodružstvím s Bohem. Je to rozvíjení vnitřní schopnosti přijímat a dávat, schopnost oběti, schopnost být plně otevřený realitě bolesti i lásky obsažené v tomto světě, schopnost Boží bázně a sebekázně. Ne vždy se to daří, ale smysl pro vnímání Boha, pro nezměrné síly Božího světa, který přesahuje a prostupuje naše životy v mnoha formách může být  mnohdy zploštěn, ochuzen, uzavřen rozvoji a uložen ve spodních přihrádkách našeho bytí.

Naše životy by měli zrát a dozrávat a podstata by se měla rozvinout a prohlubovat. Nedostatečnost v tomto směru je následek hříchu, každodenního hříchu nevidění a nechtění. A Boží svět je přesto tak úžasný – je v nás samotných, je v našich bližních, při pohledu z okna do otevřeného prostoru nebe, v malebnosti krajiny, v umění i posvátné Kristově přítomnosti uvnitř chrámů. Žijeme a to je úžasný dar. Buďme otevřeni Božímu hlasu bez suplování čímkoli, nálepkování a nebo laciných sentencí. Stačí jen žít z vděčnosti k Bohu a mít smysly připravené k vidění a slyšení. Člověk nemusí být filosofem ani teologem, aby pochopil, že ona „svatá“ spokojenost je nebezpečím každého náboženství, které si osvojí daný ritus a nesnaží se více prohloubit vnitřní obraz člověka. Naštěstí náboženství není rozhodujícím mezníkem spásy, ale tím jediným, který je nositelem naděje a radostné zvěsti je Kristus sám. V Písmu je uvedena radostná výzva : "Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus." (Ef 5,14)

<:)))>< miro